Zdeněk Jemelík: Čeho se bojí justice

Nemyslím, že tělo ledovce tvoří pouze početné trestné činy soudců a státních zástupců, ty jsou asi spíše výjimkou, ale netrestaných kárných provinění v případě jeho vynoření bych očekával ohromující počet. I když soudci a státní zástupci jsou většinou slušní lidé, na tu jinou část jejich společenství přicházejí tisíce stížností, návrhů na kárné řízení a trestních oznámení. Ojedinělý výskyt trestních řízení a několik málo desítek kárných řízení ročně vypovídají o tom, jak se v resortu spravedlnosti s takovými podněty nakládá. Stavovské ohledy vedou „slušné“ funkcionáře státní správy justice a státního zastupitelství k hájení pochybné stavovské cti jejich „zneškodněním“. Podléhají představě, že odkrývání poklesků soudců a státních zástupců by způsobilo pokles důvěry veřejnosti v justici a státní zastupitelství a raději nechají hříšníky dále tropit alotria. Všichni ale víme, že taková politika má na důvěryhodnost justice a státního zastupitelství přesně opačný vliv, než by chtěli.

Ostatně také případ soudce Ondřeje Havlína může být miniaturním ledovcem, z něhož se podařilo vytáhnout nad hladinu jen špičku. Vždyť pan soudce uplatňoval ve své práci různé praktiky, od nichž není ke korupčnímu jednání daleko. Například přemlouval trestně stíhaného policistu, aby vyšetřovaný skutek „shodil“ na svého nadřízeného. Za vyhovění byl ochoten se odměnit upuštěním od uvalení vazby. Když mu obviněný nevyhověl, poslal ho do vazby a poslední Havlova soudkyně ho nakonec odsoudila aspoň k podmíněnému trestu. Nadřízený odsouzeného zůstal stranou zájmu (čímž nechci neznačit, že něco spáchal).

K zastírání poklesků příslušníků privilegované kasty nedotknutelných se používají různé praktiky. Velmi časté je zneužití zásady, že podněty se nevyhodnocují podle označení, ale podle obsahu. Takže občan podá podnět ke kárnému řízení např. se státním zástupcem, ale jím zvolený možný kárný žalobce (tj. kterýkoli vedoucí státní zástupce od přímého nadřízeného provinilce nahoru až po ministra spravedlnosti) rozhodne, že se jedná o podnět k vykonání dohledu nad podřízenou součástí a nechá jej putovat podle pravidel padajícího lejna až do těsně blízkosti provinilce, ne-li přímo do jeho rukou. Na této úrovni se pak rozhoduje o způsobu vyřízení. Jistě nemusím vysvětlovat, jak to pak většinou dopadá. Čím výš v hierarchii resortu spravedlnosti stěžovatel namíří, tím hůře, neboť vysocí činitelé jsou obklopeni kruhovou hradbou úředníků, kteří přijatá podání selektují a často je odklánějí od svého šéfa k někomu, kdo má zvlášť velký odpadkový koš. Čestnou výjimkou mezi nejvyššími „šaržemi“ je předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová, která skutečně prošetřuje doručené kárné podněty a někdy jim dokonce i vyhoví. Ale i když nevyhoví, není úplně zle, protože její zájem bývá napadenými soudy vnímán sice velmi nelibě, ale s velkou citlivostí, a má proto výchovný význam. Žádný předseda soudu nestojí o to, aby se železná lady české justice probírala v hříších jeho podřízených a raději si aspoň částečně zjedná pořádek.

Tuto část příčin nedostatečného potírání poklesků soudců a státních zástupců považuji za selhávání soustavy kárných žalobců. Je jich mnoho, ale kárné žaloby nebo dokonce trestní oznámení podávají jen zřídka. Ve vztahu vůči občanským stěžovatelům považují většinou za věc své profesní cti prokázat, že se vůbec nic zlého nestalo a když už, tak jen něco málo, co se napravilo tím, že kárný žalobce pohrozil provinilci prstíkem. Popřípadě odkáží stěžovatele na možnost uplatnit své výhrady v opravném prostředku, jehož úspěšnost ovšem nemohou zaručit.

Tak výše zmíněná Havlova soudkyně zadržela žádost obžalovaného o odebrání věci jejímu senátu a předání k některému moravskému soudu, adresovanou Nejvyššímu soudu ČR. Neodeslala ji k rozhodnutí, ale v nepřítomnosti obžalovaného vydala rozsudek. Oslovený kárný žalobce její jednání vyhodnotil jako uplatnění práva na nezávislý právní názor a utěšil odsouzeného sdělením, že pochybení může uplatnit v dovolání. Soudce má skutečně právo na nezávislý právní názor, ale toliko při vyhodnocování důkazů a rozhodování o vině a trestu. Procesní pravidla pro něj platí stejně jako pro řidiče dopravní předpisy. Protože žijeme v zemi Franze Kafky, kárný žalobce nasadil svému rozhodování korunu tím, že žádost o odnětí a přikázání věci dodatečně poslal Nejvyššímu soudu ČR i s pravomocným rozsudkem a celým spisem. Prý si myslel, že Nejvyšší soud ČR, dojde-li k závěru, že žádosti o odnětí a přikázání věci mělo být vyhověno, může rozsudek zrušit a věc předat jinému soudu. Kárnému žalobci se pak sice dostalo akademického poučení o nesmyslnosti jeho postupu, ale odsouzenému to nijak nepomohlo.

Spolek Šalamoun hledal lék na soustavné selhávání soustavy kárných žalobců a domnívá se, že jej nalezl v projektu zřízení nezávislých mimoresortních orgánů dohledu nad státním zastupitelstvím a justicí. Prvním z nich by byl úřad, vybavený vyšetřovatelskými pravomocemi, jehož posláním by bylo prověřovat stížnosti, podněty ke kárnému řízení a trestní oznámení na státní zástupce a soudce, třídit je a v případě zjištění nekalého jednání podezřelých předávat poznatky k dalšímu zpracování buď přímým nadřízeným ke kázeňskému potrestání, nebo Úřadu pro potírání korupce k podání obžaloby pro trestný čin nebo zvláštnímu úřadu typu státního zastupitelství s pravomocí kárného žalobce k podání kárné žaloby. Posledně zmíněný úřad by stál mimo soustavu státního zastupitelství a kromě úlohy kárného žalobce by převzal od ministra spravedlnosti agendu stížností pro porušení zákona a obstarával by na požádání podklady pro rozhodování prezidenta republiky o žádostech o milost. Podobný úřad funguje v Rakousku.

Spolek Šalamoun začal tyto myšlenky rozvíjet publicisticky. Posloužit měl článek v prestižním měsíčníku Trestní právo. Zde však nevyšel a je dostupný pouze na internetových stránkách spolku pod názvem Generální inspekce justice, kde jej doplňuje stanovisko spolku, nazvané Návrh na systémovou změnu režimu vyřizování podnětů ke stížnosti pro porušení zákona a žádostí o milost.

Historie nevydání článku v Trestním právu je poučná. Je názorným dokladem neochoty představitelů kasty nedotknutelných připustit, že se někteří z nich dopouštějí poklesků, které je třeba účinně stíhat, aby jich nepřibývalo. V měsíčníku kdysi vznikla rubrika Pohled odjinud, kterou převážně zaplňují články členů spolku Šalamoun. Nevydaný článek byl 31. v pořadí a první odmítnutý, celkem bylo spolkem Šalamoun redakci dosud dodáno 33 textů. Některým odběratelům se již dříve „šalamounské“názory nezamlouvaly a kvůli jejich uveřejňování hrozili ukončením odběru, ale nakonec nehnali věc do krajnosti. Bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil se dokonce zesměšnil zasláním redakční radě dopisu, jímž se domáhal zastavení vydávání pohoršlivých článků autorů ze spolku Šalamoun. Svého nedosáhl. Až ve chvíli, kdy autoři vyslovili hříšnou myšlenku na nutnost zřízení vnějšího nezávislého dohledu nad státním zastupitelstvím a justicí, redakční rada se vzepřela. Vidím v tom důkaz, že jsme „trefili do černého“. Cesta k prosazení záměru bude trnitá, dlouhá a členěná překážkami, ale stojí za to se po ní pustit. Na jejím konci je zlepšení neutěšených právních poměrů v naší zemi.