V té souvislosti mě zaujal článek na České justici (ZDE), který nadpisem jinak objektivního pojednání může v čtenáři navodit dojem, že soud žadatele potrestal za to, že „ se bránil a žádal o přerušení trestu“ a tím se připravil o nárok na podmíněné propuštění. Článek tak působí dojmem nesmělého pokusu o ovlivnění stížnostního soudu, který bude projednávat stížnost neúspěšného žadatele.

Autor Petr Dimun správně uvádí, že „Janoušek přitom splnil všechny zákonné předpoklady a k návrhu se připojil i ředitel Vazební věznice v Ruzyni“. Jeho podrobný výklad pak ale dokazuje, že se soudním rozhodnutím se sice nemusí každý ztotožnit jako se správným, ale lze je pochopit. Soud zřejmě pochybuje, zda Roman Janoušek splnil skutečně všechny zákonné předpoklady, když tím nejdůležitějším je ztotožnění odsouzeného s trestem. Žadatel dosáhl přerušení výkonu trestu ze zdravotních důvodů, což jistě nebylo snadné a jednoduché. Strávil pak na svobodě 1.979 dní, během nichž se několikrát nechal přistihnout při jednání, jež dle mínění státního zástupce a soudu nebylo přiměřené jeho deklarovaným zdravotním potížím. Soud to vykládá jako nedostatečné ztotožnění s trestem či nedostatek pokory. Nevoli projevoval zejména státní zástupce.

Jako představitel spolku Chamurappi jsem se zúčastnil třinácti řízení o podmíněné propuštění, z nichž ve dvou jsme neuspěli. Čtyřikrát jsme působili u „Janouškova“ Obvodního soudu pro Prahu 6. Třikrát jsme uspěli hladce, jednou až cestou stížnosti Městskému soudu v Praze. Nemám dojem, že by tento soud byl vůči žadatelům vysloveně nepřátelský.