Neměl ale tak velkou hotovost, proto vyplatil zálohu 200 milionů a zbytek měl splácet po 15 milionech měsíčně. Brzy ale přestal splácet. Vznikl obrovský dluh. Slyšel jsem ho dvakrát potvrdit reálnost jeho existence před trestním soudem. Místo splácení vyvolal v říjnu r.2014 trestní řízení proti pětici nevinných lidí. Nařkl věřitele, že ho nechal unést do své vily, kde v obavách o život podepsal listinu, která věřiteli usnadnila vymáhání dluhu. Kdyby „dostal věřitele do tepláků“, mohl by možná listinu zneplatnit. Ale všichni obžalovaní postupně dosáhli zproštění obžaloby. Poslední byl společník- věřitel, pravomocně zproštěný 14. prosince 2022. Za víceleté trápení pětice pravomocně zproštěných nestihl oznamovatele žádný trest.
Zproštění obžaloby otevřelo věřiteli cestu k vymáhání dluhu. Veledlužník vytvořil bajku, podle které zproštění obžaloby bylo ve skutečnosti přehmatem Vrchního soudu v Olomouci, který přikázal nalézacímu soudu postup podle zásady „in dubio pro reo“. Bajku vyprávěl každému, kdo byl ochoten mu naslouchat, a to včetně vlivných politiků. Je výřečný a přednáší svou bajku sugestivně. Platil novináře, nechal vydat pomlouvačnou knihu, jejíž distribuci ale zakázal soud. Kupodivu se ho nikdo neptá, kdo ho unesl, když kromě něho nikdo únosce neviděl a chudáky, předestřené policií, nalézací soud pravomocně zprostil obžaloby. Stále doufá, že se mu podaří obnovit trestní stíhání věřitele a odvrátí od sebe hrozbu splacení dluhu, který během času vydatně nabobtnal. Zatím se snaží soudní řízení zdržovat. Obvodní soud pro Prahu 4 je trpělivý, vychází mu vstříc. Dále se veledlužník snaží vtáhnout do sítí svého vlivu další politiky. Jeho posledními „přáteli“ se měli stát pánové Petr Macínka, Filip Turek (kdysi přítel zločince Ivana Jonáka) a Tomio Okamura, jež podporoval ve volební kampani. Jeho podpora jim na důvěryhodnosti nepřidala.
Dlouho netušil, že se na něho valí jiné nebezpečí. Kdysi dávno na něho a jeho kumpány podal trestní oznámení Finančně analytický úřad kvůli podvodu se škodou převyšující 100 milionů Kč. Případ převzala Národní centrála proti organizovanému zločinu. Policie nejdříve podezření prověřuje postupem podle zákona o policii, pak zahájí úkony trestního řízení. Potud je její činnost neveřejná. Ani podezřelý o ní nemusí vědět. Až 7.prosince 2021 udeřilo: NCOZ vydala usnesení o zahájení trestního stíhání. Zprávu o tom přinesl regionální tisk. Obviněný si později „přilepšil“ tím, že zaplatil svědkovi za změnu výpovědi. Trestní stíhání dosud trvá.
Veledlužník pak do svých filipik proti „pachatelům“ zproštění věřitele obžaloby přidal NCOZ: nemá-li důkazy, prostě si je vymyslí. Kdyby četl mé články, věděl by, že Vrchní soud v Olomouci mu nijak neublížil, protože v důkazní situaci „únos bez únosců“ neměl jinou možnost než druhý odsuzující rozsudek zrušit. Pokud někdo poškodil veledlužníkovy zájmy, byli to zlínští policisté, kteří nesplnili zadání dodat usvědčitelné „únosce“. Ostatně soudce, který vydal druhý rozsudek, se přede mnou vyjádřil, že je nešťastný, že musel tento rozsudek vydat. Je možné, že tušil, že u odvolacího soudu neobstojí.
Shrnu-li, pak soudím, že veledlužník si vede nerozumně, když vyvolává zdání, že nehodlá dluh splatit a současně napadá NCOZ, od jejíhož počíná závisí jeho další osud. Možná se cítí ale nejistý: svou firmu vložil do svěřenského fondu, takže má jistotu, že bude dále fungovat, i kdyby z jakýchkoli důvodů dočasně vypadl ze hry. Iracionální je i jeho chování k věřiteli, jenž je současně svědkem v řízení u NCOZ. Podle mého soukromého názoru by bylo lepší začít splácet a pokusit se o dohodu. Kdyby měl štěstí, možná by uhrál prominutí části úroků a věřitel by neměl naléhavý důvod jako svědek „tlačit na pilu“.
Jméno obviněného veledlužníka nemusím mým čtenářům napovídat: napsal jsem o jeho nepřístojnostech řadu článků, též v 2.díle mé knihy Škůdci v taláru je kapitola „Zlínský horor“.
Bylo pro mne překvapením, když jsem si večer 19. března 2026 přečetl na Parlamentních listech rozhovor dalšího obviněného v řízení u NCOZ, obv. Roberta Juřičky. Zřejmě se vydal na cestu prvního obviněného Pavla Buráně a rozhodl se posílit svou obhajobu útočením na policii.
Zaujal mě již před zahájením hlavního líčení v řízení proti věřiteli jako organizátor mise vyjednavače, který se měl pokusit přesvědčit věřitele, aby vyměnil významné snížení pohledávky za stažení obžaloby. Měl slíbenou provizi 10 milionů Kč. Ale neuspěl. Věřitel odmítl koupit si spravedlnost.
Stížnostem Roberta Juřičky musím dát zčásti za pravdu. Stěžuje si na hrůzný zážitek domovní prohlídky: násilí při vniknutí do bytu, vyděšení malého syna a manželky, použití pout. Podobné postupy ovšem policie používá docela běžně. Podobné zacházení museli strpět také nevinní „únosci“, o jejichž trápení se zasloužil obv.Pavel Buráň, který je „poznal“ při „cinknuté“ rekognici.
Obecně se mi takové zacházení s podezřelými nelíbí. Jako prvňáček jsem zažil zatčení otce a domovní prohlídku Gestapem. Gestapáci v kožených kabátech zazvonili na dveře u bytu, prokázali se služce služebním odznakem a nechali se uvést do pokoje, kde jsme právě skončili oběd. Domovní prohlídka spočívala ve vyházení prádla ze skříně v ložnici. Celý jejich pobyt v našem bytě včetně odvedení otce proběhl v klidu. Vím samozřejmě, že takto se Gestapo nechovalo vždy. Přesto si myslím, že domovní prohlídky zvláště v domácnostech s malými dětmi by měly přednostně probíhat civilizovaně.
Rozumím také také nelibosti pana obviněného, když žehrá na délku vyšetřování. Také bych byl raději, kdybych už věděl, jak veledlužník v tomto řízení dopadl. Jeho osud mě zajímá, protože těžce škodil chráněncům spolku Chamurappi. Ale nemám podklady pro posouzení tempa postupu NCOZ. Činnost NCOZ dozoruje zkušený státní zástupce VSZ Olomouc. Nepředpokládám, že vede řízení k promlčení (jako jiní jeho kolegové v „kauze Jesenice“)
Na druhé straně jsem se pozastavil na tím, že i obv. Robert Juřička si myslí, že si poslouží, když šíří bludy o škodlivém postupu Vrchního soudu v Olomouci v řízení proti věřiteli. Pro pana obviněného opakuji: hned prvním rozsudkem nalézací soud na návrh státního zástupce zprostil obžaloby prvního „únosce“. Druhým rozsudkem zprostil zbývající dva „únosce“ se souhlasem státního zástupce. Všechna tři rozhodnutí nalézacího soudu byla pravomocná. Proto se jimi již nemohl zabývat odvolací soud. Vrchní soud v Olomouci za této situace neměl jinou možnost než vyhovět odvolání proti druhému rozsudku, protože jiných nesporných důkazů není a nebylo. Státní zástupce se proti zproštění odvolal, ale samozřejmě neuspěl, protože za zproštěné „únosce“ nemohl nabídnout přiměřenou náhradu jiným důkazem. Nejvyšší státní zástupce Igor Stříž nevyhověl podnětu k podání dovolání a Ústavní soud nevyhověl ústavní stížnosti, kterou obv. Pavel Buráň podal jako poškozený. Právní situace v této kauze je dle mého laického názoru neprolomitelná a nespokojenec pouze neúčelně vyhazuje peníze za ostouzení věřitele. Soudní zákaz distribuce knihy Zločiny beze zbraní 2 s hanopisem z pera „kabrhelky“ Marie Formáčkové je vrcholným důkazem nesmyslnosti vedení dehonestační kampaně.
K obvinění obv. Roberta Juřičky se v tuto chvíli nevyjadřuji, protože mé informace o obsahu obžaloby stojí pouze na mediálních zprávách. Nemám tušení o jeho podílu na žalované trestné činnosti a upřímně řečeno tato kauza mě ani nezajímá. Jsem si ale jist, že panu obviněnému žádné mediální útoky na orgány činné v trestním řízení neprospějí. Jediná cesta je kvalitně vedená obhajoba a v nejhorším případě přijetí trestu s vědomím, že se podstatně zlepšily legislativní podmínky pro úspěch žádosti o podmíněné propuštění. Na závěr musím uznat, že rozhovor s obv. Robertem Juřičkou nevedl redaktor Parlamentních listů s tak výraznou snahou o skandalizaci NCOZ jako různé dřívější výstupy ve prospěch obv. Pavla Buráně. Zadavatel zřejmě nefoukal tolik do plamene. Navzdory tomu bych pokračování nedoporučil. Howgh.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
