O oprávněnosti kritiky svědčí hned §1 zákona, který označuje státní zastupitelství za soustavu justičních orgánů. Návrh tím vybočuje z rámce ústavního vymezení dělby moci ve státě, neboť justičními orgány jsou soudy, zatímco státní zastupitelství je součástí moci výkonné. To slovo „justiční“ je stopou usilovné snahy státních zástupců vymanit se z područí ministerstva spravedlnosti a získat nezávislost srovnatelnou se soudcovskou. Ostatně představa, s kterou šli státní zástupci na začátku do vyjednávání s ministerstvem, obsahovala i požadavek na změnu Ústavy, kterou se jim mělo dostat postavení čtvrtého sloupu státní moci.
Prosazení jejich představ by nejspíš účastníkům trestního řízení neprospělo. Předsoudní fáze trestního řízení je neveřejná, proto je obrana účastníků proti případné svévoli policie a státních zástupců již dnes velmi obtížná. Zvýšení nezávislosti státního zastupitelství by sotva vedlo ke zlepšení stavu. Právní úprava musí sledovat nejen vytváření podmínek pro vysokou efektivitu řízení úřadu, ale také musí dbát o ochranu občanů před zneužitím moci v řízení za zavřenými dveřmi.
Bojovníci za prohloubení nezávislosti státního zastupitelství dosud ale nevysvětlili, co, nebo kdo a jakými prostředky ohrožuje nezávislost státního zastupitelství. Kdyby k jejímu prohloubení přece jen došlo, nedovedu si představit, co by se mohlo ve státě dít, když současné státní zastupitelství, patrně dle pocitů žalobců nedosti nezávislé, dokáže smést vládu, opakovaně drží obviněné ve vazbě, ač to z hlediska potřeb vyšetřování není nutné, a předvádí i jiné bolestivé kousky. Zdá se ale, že za mantrou o nutnosti větší nezávislosti státního zastupitelství se skrývá pouze snaha o vynucení neodvolatelnosti nejvyššího státního zástupce, jehož dosud může vláda odvolat bez udání důvodů.
Mediální a politický tlak na upevnění nezávislosti státního zastupitelství vedl předkladatele návrhu zákona k zachování neurčitého postavení nejvyššího státního zástupce vůči ministrovi spravedlnosti. V případě přijetí zákona se budeme lišit od naprosté většiny evropských zemí, v nichž nejvyšší státní zástupce či generální prokurátor jsou přímými podřízenými ministra, jehož pravomoc vůči nim je ovšem zákonem přísně vymezena.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zdeněk Jemelík