Proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 22. února 2016 se odvolalo osm z původních deseti obžalovaných, devátý odsouzený s věcí vyčleněnou do samostatného procesu se odvolacího řízení nedožil. Odvolal se i žalobce, vesměs v neprospěch odsouzených, pouze v případě bratrů Zemků navrhl zmírnění právní kvalifikace. Zato se dožadoval více peněžitých trestů.

Přestože obhájci vložili mnoho umu do odvolání písemných i jejich ústních doplnění a závěrečných řečí a někteří podali skutečně vynikající výkony, výsledek je pro odsouzené zdrcující: pouze v případě Aleny Vitáskové soud rozhodl o zproštění obžaloby. Ostatní se většinou dočkali mírného snížení prvostupňových trestů, zato dvěma obžalovaným soud zvýšil tresty z šesti na sedm let. Ale přibylo trestů peněžitých, jejichž nezaplacení znamená prodloužení ztráty svobody.

V odůvodnění zprošťujícího rozsudku pro Alenu Vitáskovou zazněl hlas zdravého rozumu. Žalobce ji vinil z jednání, pro které neměl přímé důkazy a senát Aleše Novotného Krajského soudu v Brně se s jeho názorem ztotožnil. Ostatně jsem v dřívějších článcích opakovaně připomněl, že soudce Aleš Novotný při ústním vyhlášení rozsudku přiznal, že nemá proti ní důkazy, pouze se domnívá… Jeho historický, právu odporující prohlášení se obsahově překrývá s odůvodněním zprošťujícího výroku odvolacího soudu. Proto tento případ zasluhuje pozornost veřejnosti odborné i laické jako odstrašující příklad zneužití soudní moci a měl by posloužit jako impulz k přijetí opatření, jež by opakování podobných zrůdností do budoucna zabránily. Stačilo by, kdyby soudce a státní zástupce se musel obávat regresního řízení k zajištění účasti na vyplaceném odškodnění zproštěného obžalovaného.

Senát Ivo Lajdy správně vyhodnotil důkazní situaci tak, že proti paní obžalované nesvědčí přímé důkazy a neexistuje ani uzavřený kruh nepřímých důkazů, proto uplatnil zásadu in dubio pro reo. Naproti tomu senát Aleše Novotného postupoval přesně opačně. V tomto případě se důkazní situace nezměnila od zahájení úkonů trestního řízení přes podání obžaloby až k prvostupňovému rozsudku. Žalobcům se přiznává právo, žalovat v nejistotě. Je ale sporné, zda absolutní nedostatek důkazů lze uznat za nejistotu, ospravedlňující podání nespravedlivé obžaloby. Soud za těchto okolností měl možnost vrátit nepodloženou obžalobu státnímu zastupitelství k doplnění. Dal ale přednost bezdůvodnému ničení života paní obžalované vedením hlavního líčení, v kterém nedokázal důkazní situaci zvrátit. Alena Vitásková musela žít v napětí od jara r. 2013 až do 17.ledna 2018. Žalobce zasluhuje za tuto obžalobu zvláštní „ocenění“ a doznané odsouzení bez důkazů by nemělo zůstat bez důsledků pro předsedu senátu. Ale státní zástupci jsou nedotknutelní a soudci jsou nezávislí a přiznává se jim právo na beztrestnost omylu. Proto se nikomu nic nestane a žalobce Radek Mezlík a soudce Aleš Novotný budou v pohodě ničit lidské životy až do odchodu do zaslouženého důchodu.

Svéráznost úvah prvostupňového rozsudku zdůrazňují i některá rozhodnutí o trestech. Tak senát Aleše Novotného uznal sice vinu úřednice, která vydala vadné licence, ale nepotrestal ji. Naproti tomu udělil obludný trest Michaele Schneidrové, která dočasně znemožnila přezkum jejího rozhodnutí. A korunou absurdnosti je vyhodnocení jednání dnes již zesnulého bývalého ředitele licenčního odboru ERÚ, který si v rozporu s právními předpisy vynutil provedení licenčního řízení dne 31.prosince 2010: žalobce pro něj žádal trest 10 let odnětí svobody, ale senát Aleše Novotného jej zprostil obžaloby