Zdeněk Jemelík: Kauza Zadeh? Z obžalovaného žalobcem

10. 10. 2016 15:31

Ve dnech 5.-7. října 2016 pokračovalo u Krajského soudu v Brně před senátem Aleše Novotného hlavní líčení ve velkém procesu, vedeném jako kauza Zadeh & spol., s patnácti obžalovanými, údajnou škodou ve výši 2,5 miliardy Kč, se spoustou svědků a spisem o objemu 150 tisíc stran.

Zdeněk Jemelík: Kauza Zadeh? Z obžalovaného žalobcem
Foto: Archiv Z. Jemelíka
Popisek: Zdeněk Jemelík

Předseda senátu konečně zařadil na program jednání slyšení hlavního obžalovaného Shahrama Zadeha, českého občana íránského původu. Splnil mu tak přání,  jehož naplnění  se až dosud marně domáhal, neboť chtěl být přítomen výslechům spoluobžalovaných, s nimiž měl podle obžaloby páchat trestnou činnost, ale většinu z nich vůbec nezná.

Kdykoli dříve předstoupil Shahram Zadeh před soudce Aleše Novotného, vždy mezi nimi zajiskřilo. Předseda senátu se cítí být pánem soudní síně a patrně by si přál, aby jeho jméno nahánělo obžalovaným strach. Chovají-li se dle jeho mínění vzpurně, hrozí jim blíže nedefinovanými sankcemi. Naproti tomu obžalovaný Zadeh je hrdý muž, citlivý na svou osobní důstojnost a žijící s pocitem bolestné křivdy  kvůli tomuto řízení a způsobu, jakým s ním nakládají orgány činné v trestním řízení.

Ani tentokrát se jejich setkání neobešlo bez přestřelek. K první došlo hned na začátku jednání, kdy se obžalovaný cítil dotčen způsobem, jakým předseda senátu ověřoval jeho osobní údaje, včetně informací o jeho sourozencích. Zejména jej rozhněvalo zkoumání jeho složité finanční situace, dovedené až do dotazu, zda má finanční závazky vůči svým obhájcům. Mínil, že soud není oprávněn zkoumat vztahy mezi ním a obhájci. Rozhořčená výměna názorů byla dlouhá a soudce si neodpustil nejasnou výhružku o možném zákroku proti vzpurnému obžalovanému, který ale nekonkretizoval.

Když váda konečně skončila, Shahram Zadeh překvapil všechny přítomné oznámením, že své vystoupení zahájí předložením návrhu na vyloučení předsedy senátu z řízení pro podjatost vůči němu. Začal pak česky číst připravené podání o rozsahu 150 stran. Četbu prokládal anglickými vsuvkami. Vyčerpal tím téměř úplně časový prostor třídenního jednání a na dokončení bude potřebovat ještě nejméně jeden jednací den.

Další dění pak působilo dojmem, že pánové si vyměnili role: Shahram Zadeh si vedl jako rozhořčený žalobce, zatímco Aleš Novotný nasadil tvář hráče pokeru, dávaje tak najevo,  že se ho výklad vlastně nijak netýká. Domnívám se, že se mu během jeho praxe dosud nikdy nestalo, že by musel celé hodiny trpně naslouchat výtkám proti způsobu, jakým vykonává svůj úřad. Nicméně nemohl žalujícího obžalovaného zastavit, neboť předložení procesního návrhu je jeho nezadatelným právem. Celý první den čtení „žaloby“ dokázal potlačit nevoli. Nicméně jí dal průchod z celkem malicherných příčin až během druhého a třetího dne, ale po přestřelkách se vždy vrátil k věcnému přístupu, v němž dává najevo, že respektuje nárok obžalovaného na stížnost proti jeho chování.

Shahram Zadeh má „žalobu“ velmi dobře připravenou. Napadá chování předsedy senátu v celistvosti procesu včetně vazebních řízení. Cituje ze zvukových záznamů, z protokolů z jednání, z usnesení samotného Novotného, z různých úředních listin a často se odvolává na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, také na odbornou literaturu. Vrací se k usnesení Ústavního soudu ze dne 13.září 2016, o němž se podrobněji zmíním níže.

Domněnku podjatosti soudce proti sobě obžalovaný vyvozuje z různých prvků jeho jednání, zejména z  procesních pochybení. Lze mu rozumět i tak, že četnost pochybení je odrazem podjatého postoje soudce vůči němu. Stěžuje si, že soudce i státní zástupce vidí v odsouzení domnělého pachatele obrovského daňového úniku životní příležitost, prestižní záležitost, která může Aleši Novotnému případně pomoci k přeložení k vyššímu soudu. Proto je jim dobrý každý, byť nečistý, prostředek k jeho usvědčení. Dále Aleši Novotnému vyčítá, že při každé příležitosti zdůrazňuje jeho íránský původ. Vnímá to jako vyjádření názoru, že je občanem druhé kategorie a vnímá to jako urážku. Posléze spatřuje důkaz podjatosti v jeho bezbřehé toleranci k výstřelkům žalobce: stává se tak „pošťákem“ žaloby. 

Připomíná, že pan soudce byl v poměrně nedávné době vyloučen Vrchním soudem v Olomouci jako nezákonný soudce z řízení, v němž dvakrát uložil obžalovanému trest odnětí svobody v trvání sedm a půl roku. Senát předsedkyně Haliny Černé pak jeho odsouzeného zprostil obžaloby. Zdůrazňuje, že v daném případě se pan soudce pokusil připravit o osobní svobodu nevinného člověka, kterého neměl vůbec soudit.

V podstatě vyčítá soudci Aleši Novotnému stejná pochybení, o kterých jsem se zmiňoval v dřívějších článcích o tomto veleprocesu, jež jsou archivovány zčásti na „starém“ webu spolku Šalamoun a nověji na mém bloggu. Týkají se převážně vazebního řízení, jež dle mého laického názoru bylo od počátku vedeno nezákonně, neboť vazbu uvalil místně nepříslušný Okresní soud ve Znojmě, jenž takto vyšel vstříc svévoli olomouckých žalobců.

Za pozornost stojí okolnost, že soud převzal případ na základě obžaloby z 18. března 2015. Žalobce Aleš Sosík (bývalý prokurátor, jenž provázel Aleše Novotného ve výše zmíněném případě odsouzení nevinného) ji podal v poslední den přípustnosti útěkové vazby po sdělení obvinění. Kdyby se opozdil o jediný den, soud by musel Shahrama Zadeha propustit na svobodu. Podání obžaloby proto uspěchal přesto, že objasňování případu nebylo ukončeno: nebyli dosud  ustanoveni všichni spolupachatelé. Z takového postupu čpí účelovost na sto honů a nabízí se otázka, zda lze objektivně posoudit případ na základě neúplných výsledků vyšetřování, a zda se může státní zástupce zaručit, že pátrání po neustanovených spolupachatelích pokračuje a je zajištěno jejich případné pozdější postavení před soud. Shahram Zadeh vidí v ukvapeném podání obžaloby a v jejím přijetím soudem důkaz podjatosti proti sobě a vyčítá soudci Aleši Novotnému, že neprovedl předběžné projednání obžaloby a nevrátil ji žalobci jako předčasnou. Jako laik se s jeho pochybnostmi ztotožňuji.

Dříve neznámou okolností je zjištění, dosažené vytěžením oficiální evidence soudu s využitím zákona o svobodném přístupu k informacím, že soudci Aleši Novotnému napadly v jeden den dvě obžaloby, přičemž tato napadla jako druhá. Je tedy důvodné podezření, že kauza Zadeh & spol. byla senátu Aleše Novotného přidělena mimo pořadí. Pokud se podezření potvrdí, logicky z toho vyplyne, že soudce Aleš Novotný není zákonným soudcem případu. Měl samozřejmě přidělení případu odmítnout.

K tomu se druží skutečnost, že je zcela netransparentní výběr přísedících. Ve věci působí stejní přísedící, kteří spolupracovali se soudcem Alešem Novotným v kauze Vladimír Čimpera a spol. (veřejnosti spíše  známé jako „kauza Vitásková“). Lze z toho dovodit, že pan soudce si vybírá přísedící, kteří mu z jakýchkoli důvodů vyhovují a nestará se o jejich rotaci. Vedle toho se ale měnilo složení přísedících ve vazebních řízeních, která probíhala pod stejnou spisovou značkou jako hlavní líčení. Obžalovaný nebyl nikdy seznámen s důvody ke změně senátu a neměl možnost se k nim vyjádřit. Obhajoba bude jistě v případném odvolání v budoucnu namítat nezákonnost sestavování senátu.

Pikantní příchuti pochybnostem okolo přidělení případu soudci Aleši Novotnému a okolo výběru přísedících dodává skutečnost, že pan soudce je předsedou soudcovské rady soudu, čili měl by dbát o dodržování zákonnosti v jednání soudu, mimo jiné měl dbát o upravení rozvrhu práce pro r.2015 v souladu se zákonem.

Důvodnou se zdá být námitka nezákonnosti použití jako  korunního svědka proti Shahramu Zadehovi Petra Pfeifera, kterého na počátku řízení orgány činné v trestním řízení považovaly za hlavního aktéra podvodných obchodů a cestou mezinárodní právní pomoci si vyžádaly i jeho sledování rakouskými orgány.  Dva Alešové tak v tradičně dobré shodě zavedli do trestního řízení institut „spolupracujícího  spolupachatele“, který trestní řád nezná. Petr Pfeifer si svědčením proti Shahramu Zadehovi vykoupil upuštění od sdělení obvinění, uvalení vazby a  blokování majetku, kterým Aleš Sosík postihl ostatní spolupachatele. Aby jeho ochrana byla dokonalá, ze spisu zmizely všechny záznamy o vyšetřování jeho činnosti v rozsahu 24 šanonů, které se tak dostaly mimo dosah obhajoby. Přidanou hodnotou spolupráce s policií je pro Petra Pfeifera ochrana proti věřiteli : dluží Shahramu Zadehovi několik milionů Kč. Poslat věřitele do vězení je lepší než splácet dluhy. Podotýkám, že proti ochraně Petra Pfeifera protestoval spolek Šalamoun, který v této věci oslovil nadřízené Aleše Sosíka. Bylo to marné: je prý věcí žalobce, jak vyhodnotí důkazní situaci a jak s podezřelým naloží. Jako laik se domnívám, že Aleš Sosík se dopustil zneužití své pravomoci a jeho nadřízení se stali jeho spolupachateli stejně jako soudce, který se uvolil soudit věc na základě obžaloby, postavené na tak pochybných základech.

Na „uvolněné místo“ po Petru Pfeiferovi žalobce náhle dosadil Shahrama Zadeha, jehož společnost se stala  věřitelem základní firmy domnělé sítě podvodných obchodníků až za několik měsíců od zahájení jejich stíhaného obchodování.

Shahram Zadeh si také stěžuje na nekalé praktiky policie, které vyšly najevo v průběhu hlavního líčení: policie naléhala na jistého spoluobžalovaného, aby křivě svědčil proti němu a vydírala ho nátlakem na manželku a dceru. Dotyčný  jej přitom vůbec neznal, takže z vlastních zkušeností by o něm nic uvést nemohl.

Ostudnou bolestí vedení případu jsou průtahy, které ovšem patří ke stylu práce  soudce Aleše Novotného i v jiných kauzách. V tomto případě jsou zvlášť bolestivé, neboť se projevují ve vazebním řízení, v němž má podle zákona soud jednat s nejvyšší možnou rychlostí a maximální péčí. V daném případě naopak soudce Aleš Novotný se spíše snažil držet Shahrama Zadeha ve vazbě co nejdéle. Vyplývá to i ze srovnání s jeho přístupem k vazebnímu řízení obž. Daniela Rudzana, druhého nejvýznamnějšího obžalovaného. Za zaznamenání stojí např. vazební řízení, trvající 154 dní od podání žádosti o propuštění z vazby do právní moci jejího zamítnutí, nerespektování tříměsíční lhůty povinného přezkumu trvání vazebních důvodů, a zejména deset měsíců od vydání soudního rozhodnutí o přípustnosti kauce do rozhodnutí o jejím přijetí v rekordní výši 150 milionů Kč a do jeho propuštění.

Zvláštním důvodem rozhořčení Shahrama Zadeha je postup soudce Aleše Novotného v závěrečné fázi jednání  o přijetí kauce a jeho propuštění, který je zcela odlišný od postupu přijetí kauce a propuštění obžalovaného z vazby u jeho spoluobžalovaných. Den po složení kauce na účet soudu se dle původního plánu konalo hlavní líčení, které soudce zrušil pro nepřítomnost advokáta jiného z obžalovaných. Senát byl na místě, stejně jako obžalovaný i státní zástupce, takže bylo možné ihned projednat žádost o propuštění obžalovaného z vazby. Soudce ale počkal s nařízením vazebního zasedání další tři dny. Pak ve veřejném zasedání rozhodl o propuštění odsouzeného z vazby, podmíněném přijetím kauce, která již byla složená. Všichni účastníci řízení se vzdali práva stížnosti, dokonce i obvykle nespokojený žalobce, takže Shahram Zadeh se mohl během několika hodin vrátit po 22 měsících na svobodu, pokud by s ním soud zacházel stejně jako s jeho spoluobžalovanými. Soudce ale odložil rozhodnutí o přijetí kauce na následující den, kdy rozhodl v neveřejném zasedání bez přítomnosti obžalovaného, obhájce a státního zástupce. Tím navodil nutnost doručení písemného rozhodnutí stranám řízení k vyjádření. Celkově tak dosáhl prodloužení vazby o týden. A když se pan obžalovaný konečně dostal na svobodu, na dvoře čekala policie, která jej na příkaz státního zástupce KSZ Brno  Jiřího Kadlece zadržela za účelem uvalení časově neomezené předběžné vazby, sloužící k prověření důvodnosti íránské žádosti o jeho vydání k trestnímu stíhání v Íránu. Pokus o uvalení další vazby ale troskotal na rozhodnutí soudce Martin Vrbíka Krajského soudu v Brně, který návrhu státního zástupce Jiřího Kadlece  nevyhověl. 

Prvotním impulzem pro postup státního zástupce Jiřího Kadlece bylo doručení do České republiky pátracího oběžníku  Interpolu, který po Shahramu Zadehovi pátral v souvislosti s trestním stíháním v Íránu, patrně bezdůvodném, které teheránská prokuratura zahájila před mnoha lety a dosud se jeho vypátrání nedomáhala. Pan obžalovaný se domnívá, že náhlé probuzení zájmu teheránské prokuratury souvisí s medializací jeho účasti na pátrání po mladých Češkách, které zmizely v Pákistánu. Spolupráce s českými bezpečnostními složkami je podle íránského trestního práva vlastizradou a může být potrestána až trestem smrti.

Státní zástupce Jiří Kadlec provedl zásah proti osobní svobodě Shahrama Zadeha, přestože od začátku věděl, že Írán nepředložil oficiální, řádně odůvodněnou žádost o jeho vydání a ministerstvo spravedlnosti ho upozornilo, že českého občana nelze vydat k trestnímu stíhání do zahraničí bez jeho souhlasu. Zřejmě cílem jeho jednání bylo týrat obžalovaného další vazbou bez ohledu na složenou kauci. Pan obžalovaný hodnotí pokus o uvalení předběžné vazby jako „státní banditismus“, neboť  jeho strůjci chtěli dosáhnout současného držení mimořádně vysoké kauce i jeho zbavení  svobody současně. Poukazuje při tom na to, že jeho zadržení na dvoře věznice bylo traumatizujícím zážitkem nejen pro něj, ale i pro jeho rodinu a přátele, kteří čekali netrpělivě na jeho propuštění. Považuje to za psychické týrání ze strany orgánů činných v trestním řízení, tedy za porušení zákazu mučení a jiného nelidského zacházení, stanoveného mezinárodními úmluvami  i naším ústavním právem. Bez dlouhých průtahů proto podal na státního zástupce trestní oznámení pro zneužití pravomoci.

Jeho rozhodnutí napadl také ústavní stížností. O té rozhodl Ústavní soud usnesením z 16. září 2016. Odmítl ji, protože napadené rozhodnutí mezitím zhojil obecný soud, ale v odůvodnění připustil, že u stížností napadeného jednání „nelze přehlédnout určitý šikanózní rozměr celého případu.“

Povzbuzen názorem Ústavního soudu podal Shahram Zadeh v říjnu r.2016 další trestní oznámení, v němž zmiňuje jako podezřelé nejen Jiřího Kadlece, ale i Aleše Novotného a   Aleše Sosíka. Podezírá soudce Aleše Novotného, že navodil týdenní průtahy jeho propuštění záměrně, aby umožnil státnímu zástupci Jiřímu Kadlecovi připravit jeho zadržení. Nemůže to prokázat, ale podezření přesto vyhrocuje jeho vztah k soudci do krajnosti. Nelze se tomu divit: krajnost v myšlení obžalovaného je odezvou na krajnosti v chování orgánů činných v trestním řízení.

S hodnocením zákroku státního zástupce Jiřího Kadlece jako psychického týrání a banditismu se jako laik ztotožňuji. Považuji za hrozné, že jeho nadřízení bagatelizují jeho jednání jako pouhé zaujetí nesprávného právního názoru, na které má přirozený nárok.

Předpokládám, že komunita soudců a žalobců bude pochybovat o etičnosti taktiky obhajoby, kterou zvolil pan obžalovaný. Osobně se domnívám, že platí presumpce neviny, takže je na místě přiznat mu právo na pocity nespravedlivě obžalovaného a hlavně nárok každého zločince na spravedlivý soud, vedený přísně v souladu s ústavním a trestním právem. Shahram Zadeh zde neobhajuje svou nevinu, ale brání se proti procesním vadám trestního řízení, na což má samozřejmě právo. Dodávám, že během dlouholeté činnosti ve spolku Šalamoun jsem monitoroval několik desítek trestních řízení, u nichž byly pochybnosti o korektnosti vedení řízení. S takovou koncentrací procesních vad, jaké dle mého laického úsudku oprávněně namítá Shahram Zadeh, jsem se ale  dosud nesetkal.

Za závažnou okolnost považuji skutečnost, že převažují vady vazebního řízení. V této souvislosti musím vyjádřit přesvědčení, že uvalení útěkové vazby bylo od počátku nesmyslné, protože Shahram Zadeh je vysoce inteligentní člověk, který ví, že nemá kam utéci před spravedlností (navíc je nyní mimo území České republiky ohrožen íránským zatýkacím rozkazem a v Íránu by mu hrozila smrt) a navíc je pro něj životně důležité dosáhnout zprošťujícího rozsudku, bez něhož by nemohl pokračovat ve své obchodní činnosti. Spolek Šalamoun proto v počátcích vazebního řízení nabídl soudu za něj společenskou záruku. Není bez zajímavosti, že tehdy ho ve vazebním řízení  velmi razantně hájila bývalá nejvyšší státní zástupkyně a ministryně spravedlnosti Marie Benešová.

Mám obavy, že díky pokusu státního zástupce Jiřího Kadlece se osobní vztahy mezi soudcem a obžalovaným vyhrotily natolik, že budou trvale zatěžovat řízení, pokud ovšem Aleš Novotný neprokáže, že s tímto darebáctvím neměl nic  společného a pokud se Shahramovi Zadehovi nedostane zadostiučinění v podobě potrestání Jiřího Kadlece. Z traumatizujícího zážitku zatčení na dvoře věznice se bude ještě nějaký čas vzpamatovávat, což bude ovlivňovat jeho chování. Vyhovění návrhu na vyloučení soudce Aleše Novotného by procesu odlehčilo. Řízení zatím nepokročilo tak daleko, aby jeho převedení do rukou jiného senátu vyvolalo velké potíže. Dá se předpokládat, že proces se potáhne možná i několik let. Vyloučením by se tak ulevilo i soudci Aleši Novotnému. Soudce, který neměl nic společného s příkořím, jehož se Shahramu Zadehovi dostalo zejména ve vazebním řízení, by měl podstatně snazší pozici.

Vychází také na mém bloggu a na webu spolku Šalamoun.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…