Vyvodili z jejich nešťastných výroků pozoruhodný politický závěr: pokud se skutečně dějí takové nepravosti, pak je to důkaz, že hnutí ANO a jmenovitě jeho ministr Robert Pelikán nezvládá řízení resortu spravedlnosti. Ti nejžhavější kritici mluví i o nezbytnosti resignace ministra spravedlnosti. Houfně se snaží vytloukat ze zpochybnění orgánů činných v trestním řízení politický kapitál a nasadit psí hlavu hnutí ANO a jeho čelným představitelům. „Výtržníkům“ by samozřejmě slušela větší zdrženlivost, ale reakce politického prostředí je přehnaná. Je to jeden z případů, kdy okrajový úkaz nabývá v ústech politiků olbřímích rozměrů. Platí to jak pro ojedinělá selhání justice, tak pro nevhodné výroky.

Všichni kritici společně ovšem prokazují, že nevědí, jak vlastně funguje  trestní řízení a jaké jsou možnosti ministra spravedlnosti do něho zasáhnout. Přehlížejí skutečnost, že k zneužívání orgánů činných v trestním řízení nezačalo docházet až po ovládnutí ministerstva spravedlnosti činiteli z hnutí ANO, ale dělo se i dříve. Např. v době, kdy někdo spustil trestní stíhání Jiřího Čunka, o budoucím ovládnutí resortu hnutím ANO neměli tušení ani jasnovidci. Tím méně se hnutí ANO podepsalo na policejních manévrech z 13.června 2013, jež vedly k pádu Nečasovy vlády. K těm událostem došlo, i když ministerstvo spravedlnosti střídavě ovládali politici z ODS a z ČSSD.

Podstatnější je ovšem okolnost, že trestní oznámení v první linii většinou přijímá policie a na tu hnutí ANO nemělo vliv vůbec nikdy. Té se tedy pobuřující výroky obou politiků týkají především a odpovědnost za nepřístojnosti z posledních let podle logiky kritiků nese Milan Chovanec, který také ustanovil policejním prezidentem Tomáše Tuhého. Pravda, policie po převzetí trestního oznámení činí jen první kroky podle zákona o policii. Jakmile zahájí úkony trestního řízení podle trestního řádu, musí  to oznámit státnímu zastupitelství. I kdyby se policisté rozhodli zahájit účelové trestní řízení, vyvolané  křivým obviněním, čili vyhovět nějakému zadání, státní zástupci by měli její protiprávní jednání zjistit a zastavit. Pokud neplní státní zastupitelství bezchybně úlohu pojistky proti zneužívání policie k nezákonným účelovým akcím, jde odpovědnost do resortu spravedlnosti, v prvé řadě nikoli za ministrem, ale především za nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, který je na ministrovi téměř úplně nezávislý a chtěl by být nezávislý ještě více. Za jeho působení se začaly dít věci dříve neznámé: například Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se vyprofilovalo jako orgán s celostátní působností, specializovaný na kauzy, vyžadující zvláštní pozornost. A jeho státní zástupci zastupují v některých případech stát v řízeních u okresních soudů  mimo obvod působnosti jejich úřadu, ačkoli na tato místa nikdy dříve noha státního zástupce z vyššího stupně nevkročila. Nebylo by spíše na místě bavit se o odpovědnosti Pavla Zemana než Roberta Pelikána ? Nejvyšší státní zástupce ovšem nepochází z líhně hnutí ANO, ale je pozůstatkem řízení  resortu politizujícím advokátním koncipientem Jiřím Pospíšilem, tehdy představitelem ODS, jenž si jeho jmenování nechal posvětit tehdejším plzeňským „kmotrem“ ODS Romanem Jurečkem.

Dochází-li tedy k nějakým případům účelového selhání orgánů činných v trestním řízení, ministr spravedlnosti nese sice svůj díl odpovědnosti, ale určitě ne výlučný. Dle mého laického názoru by měl věnovat větší pozornost etickým a právním pokleskům činitelů svého resortu, ale před ním jsou jiní, jejichž odpovědnost  je podstatně větší a s ANO nemají nic společného. Napadá-li Roberta Pelikána bývalý ministr vnitra Milan Chovanec, měl by si nejdříve zamést před svým prahem.

Případy účelového zneužití policie jsou sice vzácné, ale přece jen k nim dochází. Někdo je může zkratově označit  jako přijetí a splnění zakázky. Představu, jak mohou tyto výstřelky vzniknout, můžeme vyvodit z  průběhu „vzorových“ procesů, ať už vedly k odsouzení nebo skončily zprošťujícím rozsudkem.