Platí to i o způsobu, jakým se na Hrad šplhal Miloš Zemana. Rozdával sliby, jež chtěla slyšet lůza. Pokrytci, kteří se aspoň někdy modlí “odpusť nám naše hříchy…” ve své životní praxi odpouštějí provinění pouze sami sobě, Proto horují pro nemilosrdné trestání, odpouštění je jim cizí.  Samozřejmě jásali vstříc Miloši Zemanovi, když se v předvolebním projevu nabubřele vzdal pravomoci udílet milost, ač naše právo s možností vzdání se části pravomoci prezidenta republiky nepočítá. Je to zvláštní způsob jednání: domáhat se funkce, jejíž Ústavou vymezenou pravomoc hodlá uchazeč vykonávat jen zčásti, tedy chce být špatným sluhou. Zatímco Václav Klaus vymyslel složitý a pracný způsob vyhodnocování žádostí, jenž celkem úspěšně zabraňoval udílení t.zv. “podivných milostí”, náš současný pan prezident vydal žadatele o milost znova na pospas úředníkům ministerstva spravedlnosti. Jeho předchůdce jim tuto agendu odebral. Ve srovnání se sdílením pravomoci prezidenta a ministerstva spravedlnosti v éře Václava Havla se výskyt “podivných” milostí nezvýšil, naopak jich ubylo. Miloš Zeman se tedy znova pustil vyzkoušenou špatnou cestou a mimo to nastavil podmínky pro vyhovění žádosti o milost tak, aby na ně dosáhli pouze lidé, jimž udělená milost k návratu do normálního života už moc nepomůže. Zatím omilostnil pouze dva žadatele.

Udělení milosti je výkonem trestního práva jen formálně. Obsahem je prezidentská milost aktem milosrdenství, odpuštění a také darováním radosti a štěstí. Příjemci jsou sice pachatelé trestné činnosti různé závažnosti, ale jejich trestný čin a následné potrestání jsou neštěstím také pro ně a s nimi pro zcela nevinné jejich blízké. U mnohých jsou jejich činy vybočením z obvyklého chování, k němuž je dotlačily nezvladatelné vnější okolnosti. A mezi žadateli jsou zcela jistě i nespravedlivě odsouzení, kteří se z jakýchkoli důvodů nedomohli standardním postupem trestního řízení nápravy svého osudu a bezúspěšně vyčerpali všechny v úvahu přicházející opravné prostředky.

O tom, že justice občas pošle za mříže nevinného člověka, či že uloží nepřiměřený trest, že nepřipustí nápravu zjevně vadného řízení, není pochyb: jsou doloženy vzácné případy opožděného prokázání neviny. Je jich velmi málo též proto, že justice používá postupy, jež činí nápravu omylů téměř nemožnou: neprolomitelnost soudního rozhodnutí je Zlatým teletem nejen soudců, ale i populistických politiků. Možnost, že někdo strádá bez zavinění, je nedojímá.