Jistě jím jsou a občan si musí klást otázku, která ze svářejících se stran má větší  strach z ovlivnění blížících se voleb policejním odhalením jejich nepravostí. Zneužití policie, státního zastupitelství a médií k boji o politickou nadvládu je ovšem v rozporu s oficiálně deklarovanou demokratickou povahou státu.

“Šlachtagate” navazuje svým způsobem s odstupem tří let na “Nagygate”. Připusťme jako pracovní hypotézu, že vliv Jany Nagyové na státní záležitosti, uplatňovaný prostřednictvím vlády nad Petrem Nečasem, byl natolik silný, že setrvání tokajícího předsedy vlády v úřadě bylo nadále neúnosné. Jistě ale bylo možné nepříjemnou situaci vyřešit politickými prostředky, např. diskrétním vnitrostranickým vyjednáváním, vedoucím k odchodu mileneckého páru z Úřadu vlády do ústraní. Sama skutečnost, že vývoj nešel touto cestou, je příznakem selhání demokratického právního státu, který v kritickou chvíli nenašel vhodné prostředky pro řešení poměrně malého problému civilizovaným způsobem.

Někdo v této situaci využil slabosti státu a podlehl pokušení vyřešit vnitřní problém nejsilnější koaliční  strany nahrazením demokratických mechanismů  silovými prostředky. Zatím nevíme, kdo je ten, kdo se rozhodl pustit stát po této cestě do pekel, pryč od demokracie směrem k diktatuře jihoamerického typu. Víme ale určitě, že Šlachtovi zbrojnoši nedorazili na Úřad vlády, do budovy Vojenského zpravodajství a leckam jinam jen proto, že jejich náčelníka osvítilo božské vnuknutí: bez vědomí a souhlasu dozorujících státních zástupců by se nic nedělo. Jejich zásah zaštítili státní zástupci z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, kteří podle prvoplánového výkladu trestního řádu neměli v Praze co pohledávat. Ivo Ištvan by si nemohl dovolit pražské cirkusové vystoupení bez pokynu nebo aspoň souhlasu brněnské sfingy, nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Ale ani  on jistě nevydumal své rozhodnutí z kávové ssedliny, i jeho někdo mocný– a opět nevíme, kdo – poslal na špatnou cestu.

Výsledky zneužití orgánů činných v trestním řízení měly povahu puče, naštěstí nekrvavého. Padla vláda, rozešla se sněmovna, vládla nám pak vláda prezidentových oblíbenců bez důvěry parlamentu. Došlo sice k dočasnému, leč významnému vzedmutí role prezidenta republiky nad obvyklou hladinu. Opomíjena je zvláštní role Karoliny Peak, která nejdříve pomohla “véčkařům” k rozkvětu, pak rozvrátila zevnitř stranu, poškozenou zákeřným útokem Kristýny Kočí a Jaroslava Škárky na Víta Bártu, aby posléze odchodem ze sněmovního sálu před hlasováním zmařila naději na ustavení legitimní vlády Miroslavy Němcové.

Zdálo se, že Miloš Zeman se těšil z dočasného posílení své osobní moci, ale  nedávno se vyjádřil, že se cítí oklamaný Ivo Ištvanem a Robertem Šlachtou.