Jedním z takových „samoznaků“ je „nezákonnost“, která při použití v trestněprávních souvislostech sice zní obvykle hrozivě, ale její zvykový výklad může být zavádějící.

Například v souvislosti s poměrně čerstvou zprávou o zrušení trestního stíhání bývalého generálního ředitele Vězeňské služby ČR generála Luďka Kuly a Františka Steinera, bývalého náměstka ministra spravedlnosti, kvůli zakoupení nepotřebné budovy bývalého církevního semináře ve Vidnavě, se mluví o nezákonnosti zasahování Vrchního státního zastupitelství v Praze do případu, kterou bylo nutné napravit odebráním věci dozorovému státnímu zástupci a předáním jinému.

Podobně Nejvyšší soud ČR vyslovil na základě stížnosti pro porušení zákona Daniely Kovářové z 18. srpna 2009 rozsudkem z 1.října 2009 nezákonnost trestního stíhání obv. Jiřího Čunka od samého počátku.

Před nedávnem Nejvyšší soud ČR přilepil nálepku nezákonnosti trestnímu stíhání bývalých poslanců Ivana Fuksy, Marka Šnajdra  a Petra Tluchoře (tzv. „trafikantů“).

Novináři pak vytvářejí zkratové spojení mezi pojmy „nezákonnost“ a „nevinnost“ a vykládají věci tak, že podjaté orgány činné v trestním řízení bezdůvodně obtěžovaly lidi, kteří jsou zcela jistě nevinní, k jejichž stíhání nebyly nikdy dány rozumné důvody. Bezbranná veřejnost zkratové spojení ochotně přejímá a na hlavu policie a státních zástupců se pak lijí kýble špíny. Z hlediska veřejného mínění dochází k výměně rolí: z obviněných jsou nevinné oběti, policisté a žalobci jsou za zločince.