Dožaduje se jí kdekdo a stala se mantrou, kterou v honbě za popularitou mávají různé nevládní nátlakové skupiny a v touze zalíbit se jim také někteří politici. Kdyby se ale všichni vyznavači nezávislosti ve státní správě setkali na jednom místě a měli  by vysvětlit, co si pod tím kouzelným slůvkem představují, bylo by rázem jasno.

Vyšlo by najevo, že úředníci všeho druhu (rakouské a německé právo mezi ně zahrnuje jako „zvláštní druh“ i státní zástupce) si přejí sami rozhodovat o tom, čím se budou zabývat, sami si určovat objem práce, který chtějí odvádět, i lhůty plnění, sami rozhodovat o pracovních postupech  a hlavně nenést odpovědnost, když se něco nepovede. Jak správně podotkl jeden z významných právníků, kteří se zúčastnili 8. Rozmluv na Hanspaulce, pořádaných Institutem Václava Klause, „mělo by být povinné při každém použití slova nezávislost dodat nekontrolovatelnost“.

Méně určití by byli politici a mluvčí nevládních organizací. Důležitě by blábolili o nutnosti ochránit úřady před vlivem politiků, které asi paušálně považují za darebáky (dokud se jim nepodaří také se jimi stát) a popírají sílu jejich mandátu, odvozeného od vůle voličů. Měli by potíže, kdyby měli uvést příklad nezákonnosti, při které právě nedostatek procesní nezávislosti úředníků umožnil uplatnění škodlivého vlivu politiků. Našli by pouze příklady selhání státního zástupce, dané nikoli nedostatečně zabezpečenou nezávislostí, ale nedostatkem osobní statečnosti. V důsledcích by na sebe prozradili, že popírají platnost pravidel dělby moci ve státě a pohrdají ústavními institucemi.

V souvislosti s přípravami nového zákona o státním zastupitelství zaznívá požadavek na prohloubení nezávislosti zvlášť často. Návrh zákona, který představil veřejnosti ministr Robert Pelikán, pochází v zásadě z dílny státních zástupců. Lze na něm doložit, že věci se mají skutečně tak, jak jsem uvedl výše. Nezávislost nejvyššího státního zástupce a vedoucího Speciálního státního zastupitelství zde má podobu podřízenosti přímo pánubohu. Chybí  mechanismus přenosu priorit trestní politiky vlády na státní zastupitelství, o možnosti čelení excesům žalobců vládou či ministrem spravedlnosti ani zmínka. Tlak na odpovědnost za selhání státního zástupce při výkonu služby má zajišťovat bezzubá soustava pravidel kárného  a stížnostního řízení, převzatá ze současného zákona, která je v podstatě neúčinná.