Zdeněk Jemelík: Nulová cena svobody

Většina příslušníků zmíněných komunit odvádí dobrou práci, ale černé ovce mezi nimi dokáží změnit svým spoluobčanům pozemský život v očistec.

Příčinou přehmatů bývá tu odborná nezpůsobilost, tu obecné pohrdání až zášť k obviněným, jindy nesvědomitost, lehkomyslnost, potřeba hojit si na obviněných komplex méněcennosti a případ od případu i jiné vlastnosti. Ale všechny škodiče spojuje jedno: nedbání presumpce neviny a zásady „in dubio pro reo“, obojí ve spojení s naprostou neúctou k osobní svobodě, která je kromě života a zdraví tím nejcennějším, čím je lidská bytost nadána.

Naštěstí z našeho trestního práva zmizel trest smrti. Jsme díky tomu ušetřeni takových novinek, jakou je například zpráva z U.S.A. o rehabilitaci čtrnáctiletého chlapce sedmdesát let po jeho popravě nebo o podobném příběhu dokonce z Číny.Nemylme se: kdyby byl u nás trest smrti povolen, posedlíci mezi žalobci v součinnosti se soudci s hroší kůží by rovněž občas nechali popravit nevinného.

Na vyvolání nespokojenosti s poměry stačí vědomost o trápení obětí, které platí za posedlost nesvědomitých vymahačů spravedlnosti pobytem ve vazbě buď zbytečné (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014050801) nebo delší než je nezbytně nutné. Ačkoli se nepodílím na akcích na podporu obžalovaného Davida Ratha, připomínám jeho popis podmínek vazby: jsou kulturního národa nedůstojné a byly by nepřijatelné, i kdyby je snášeli skuteční pachatelé. Ale bohužel jimi strádají i obvinění, kteří jsou z právního hlediska nevinní, a také oběti nespravedlivých procesů. Veřejnosti dobře známý případ Davida Ratha (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012082401) je vhodný i jako ukázka, čeho jsou žalobci schopni, aby obviněnému prodloužili vazbu, i když už platnost vazebních důvodů z ústavněprávního hlediska pominula (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2014010501): hranice mezi pouhým „tlačením na pilu“ a lží je prostupná a její překračování jim jejich „vrchnost“ zásadně toleruje.

Úpornost snahy některých žalobců a s nimi spřažených soudců držet obviněné v útěkové vazbě donekonečna je o to nemravnější, že pachatelé dnes téměř nemají kam uniknout. Policejní „lovci lebek“ je úspěšně dohánějí i v odlehlých částech světa, jako je Indonésie, Seychely, Thajsko, celá karibská oblast.

Ústavní soud ČR se mnohokrát zastal vazebně stíhaných zrušením rozhodnutí o vazbě nebo o jejím prodloužení. V odůvodnění opakovaně zdůraznil, že k uvalení vazby je třeba přistupovat uvážlivě, jen v případech krajní nezbytnosti, protože se jedná o zcela mimořádný zásah do života obviněného, a je na místě vazebně stíhaného propustit, pokud vazební důvody pominuly nebo výrazně zeslábly. Síla vazebních důvodů v průběhu času samovolně slábne, nelze proto prodlužovat vazbu, pokud se nevyvíjí důkazní situace v neprospěch obviněného. Vazební rozhodnutí se nesmí opírat pouze o domněnky, musí mít objektivní podklad. Ani ohrožení obviněného vysokým trestem není samo o sobě ospravedlněním pro uvalení útěkové vazby.

Přesto k nadužívání vazby nadále dochází. Před několika dny se dostal na svobodu po šestnácti měsících vazby Jaroslav Šípek, obžalovaný na základě pouze nepřímých důkazů z vraždy, který od počátku vinu popíral. Pokračující vyšetřování ale přivedlo policii k jinému muži, který se k činu doznal. Případ je značně neobvyklý také tím, že vyšetřování pokračovalo i po podání obžaloby. Nebýt toho, svědomí soudkyně Jaroslavy Kurešové by zatížil tragický justiční omyl, jehož odhalení by po právní moci rozsudku bylo nesmírně obtížné. Je to jeden z příkladů důkazně nepodložené obžaloby jako výrazu posedlosti potřebou dostávat lidi za mříže. Také je to ale příklad nevyužití možnosti soudu k vrácení obžaloby v rámci jejího předběžného projednání.

Naději na propuštění z vazby získal rozhodnutím Ústavního soudu ČR z 9. prosince 2014 Gruzínec Zourab Nadiradze, držený již sedmnáct měsíců ve vazbě přičiněním předsedy senátu Krajského soudu v Brně, soudce Michaela Vrtka. Ústavní soud ČR zrušil soudní rozhodnutí, na jejichž základě probíhá vazba.

Gruzie žádá o vydání Zouraba Nadiradzeho kvůli odsouzení k vysokému trestu za vraždu. Odsouzený žije v České republice od počátku r. 1996 a je zde žadatelem o asyl. Zabydlel se zde a v podstatě nemá kam uprchnout. Vydávací řízení se táhne od srpna r. 1999 a žadatel byl téměř po celou dobu na svobodě a nejevil snahu o odchod do jiné země. Až 27. dubna 2013 se dostal do vydávací vazby. Když důvody pro ni pominuly, sveřepý soudce na něj 14. února 2014 uvalil předběžnou vazbu, která je časově neomezená. Zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu ČR je v pořadí jeho třetím zásahem ve prospěch Zouraba Nadiradzeho. Předcházely mu ústavní nálezy z 10. listopadu 2010 a z 29. ledna 2014. Ústavní soud ČR rozhodoval v souladu se zdravým selským rozumem: jestliže pan Nadiradze dlouhodobě věděl o svém odsouzení v Gruzii a měl důvod počítat s možností, že jej Česká republika do Gruzie vydá, a přesto během dlouhých let pobytu v ČR neuprchl, je důvod vazby nejasný. Ústavním nálezem z 9. prosince 2014 se jeho postavení změnilo: zatím je držen ve vazbě bez právního důvodu.

Na pozadí tří ústavních nálezů je dlouhá vazba skutečně nevšedním výstřelkem soudcovské svévole, jenž zpochybňuje způsobilost soudce k nestrannému věcnému rozhodování, o mravní stránce jeho jednání nemluvě.

Délkou pobytu v České republice připomíná kauzu Nadiradze osud českého občana iránského původu Shahrama Zadeha. Od března r.2014 je stíhán spolu s dalšími čtrnácti obviněnými pro podezření ze zvlášť závažného zločinu zkrácení daně a poplatku, jímž měla státu vzniknout škoda v přibližné výši 2,3 miliardy Kč. Na trestné činnosti se podílely desítky „bílých koní“ a síť účelově zřizovaných firem, jež vznikaly a zase rychle mizely. Obviněný s nimi přišel do styku několik měsíců po vzniku sítě, a to tak, že jeho akciová společnost poskytla řídící firmě skupiny stomilionový úvěr. Dva z pachatelů, kteří se na budování sítě a jejích podvodech podíleli od počátku, učinili plné doznání, ale nejsou stíháni. Zato usvědčují obviněného Shahrama Zadeha, kterého jinak téměř nikdo další ze spolupachatelů nezná.

Shahram Zadeh se dostal do vazby usnesením Okresního soudu ve Znojmě z 21.března 2014, a to ze všech vazebních důvodů (možnost útěku, možnost ovlivňování svědků, možnost pokračování v trestné činnosti). Okolností, že o jeho vazbě rozhoduje Okresní soud ve Znojmě, se jeho případ stal jednou z ukázek dovedných „odklonů“ kauz státními zástupci k primárně nepříslušným soudům. Ani obviněný, ani vyšetřovaná trestná činnost nemají k okresu Znojmo žádný vztah. Někteří laici se domnívají, že si tak žalobci počínají tehdy, když si oprávněností svých nároků nejsou jisti a potřebují soudce, který nebude mít sílu klást jim odpor. Znojemská soudkyně Kateřina Kafková, která si myslí, že Anglie není součástí Evropské unie, by mohla vyhovovat jejich měřítkům.

Ve srovnání se Zourabem Nadiradzem, který je běženec a dlouhodobě neúspěšný žadatel o asyl, jsou Zadehova pouta s Českou republikou silnější. Žije zde od konce devadesátých let, zde vystudoval, vytvořil si soukromé zázemí a od r. 2010 je českým občanem. V nedávné minulosti využíval vztahů z minulosti své kdysi významné rodiny k poskytování diskrétních služeb státu a stýkal se s jeho významnými představiteli. Stejně jako Zourab Nadiradze nemá v podstatě kam utéci. Vede velký majetkoprávní soudní spor s dubajským emírem, což prostor pro útěk také zužuje. Jako laik jsem přesvědčen, že proti důvodnosti útěkové vazby lze uplatnit podobné výhrady, jaké použil Ústavní soud ČR v nálezech ve věci Zouraba Nadiradzeho.

Vazba za účelem předcházení pokračování v trestné činnosti byla vzhledem k povaze dané trestné činnosti od samého počátku opatřením zřejmě nadbytečným. Uplatnění vazby jako zábrany proti ovlivňování svědků je časově omezeno a v daném případě již odpadlo.

Za výše popsaných podmínek proběhlo 10. prosince 2014 již druhé vazební zasedání soudu k projednání žádosti obviněného o propuštění z vazby a návrhu státního zástupce na jeho ponechání ve vazbě. Obviněný mimo jiné poukázal na své dlouhodobé a rozvinuté vztahy k České republice a zdůraznil zájem zúčastnit se trestního řízení, aby očistil své jméno. Nabídl mimořádně vysokou kauci. Státní zástupce Aleš Sosík v odůvodnění návrhu na ponechání obviněného ve vazbě použil snad všechny druhy argumentů, jež Ústavní soud ČR obvykle odmítá. Soud pak nezklamal jeho očekávání: odmítl všechny nabízené záruky a ponechal Shahrama Zadeha ve vazbě. Postoj k němu zmírnil pouze v tom směru, že uznal nadbytečnost trvání na vazbě předstižné.

Účelnost dalšího držení Shahrama Zadeha ve vazbě zřejmě nevyplývá z potřeb vytvoření podmínek pro snazší objasnění jeho domnělé trestné činnosti. Není třeba se obávat jeho útěku v případě propuštění. Jde tedy pouze o účelové trýznění obviněného vazbou, jímž se žalobce sadisticky ubezpečuje o své moci a soudkyně mu zbaběle nahrává.

Neúcta k osobní svobodě se ovšem projevuje i jinak než ve vazebním řízení. Zvláštní příchuť má v činnosti ministerstva nespravedlnosti, v agendě stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona. Stížnost je mocným nástrojem nápravy justičního bezpráví, protože jí lze napadat i vady dokazování, a není omezena lhůtou. Je osobním právem ministra, jemuž ministerstvo jako úřad slouží jako servis.

To je ovšem teorie, od které se praxe značně liší (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2013100301; http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2013120101). V důsledku častého střídání ministrů a souběžného setrvávání úředníků na svých místech aparát časem získal převahu nad ministry. O osudech stěžovatelů ve skutečnosti rozhoduje malá skupina úředníků, ovládaná sedmdesátiletým počítačově pologramotným pohrobkem normalizace Jiřím Balzerem, bývalým členem KSČ a soudcem ve službách protiprávního režimu, který zde působí již 36 let a reklamuje pro sebe právo na neprolomitelnost rozhodnutí, vydávaných za rozhodnutí ministra. Pojem „výkon spravedlnosti“ je v jeho pojetí totožný s pojmem „represe“. Jeho myšlením jsou nasáklé i jeho dlouholeté podřízené. Zatímco svou profesní minulost objasnil ve svědecké výpovědi před soudem, minulost jeho spolupracovnic ministerstvo utajuje. Tato partička pracuje téměř nezávisle. Podněty k podání stížnosti pro porušení zákona většinou postupují k přezkumu na státní zastupitelství a po jejich návratu rozhodují o jejich osudu. Většině předkladatelů odešlou nepravdivou jednovětou zprávu, že pan ministr (paní ministryně) po pečlivém seznámení se spisem neshledal(a) důvod k podání stížnosti a podnět odložil(a). Ve skutečnosti ministr dostane na stůl pouze dlouhý seznam odložených stížností, jehož podpisem převážně naslepo schvaluje rozhodnutí úředníků. Občas některý podnět vyberou, vypracují text stížnosti a někdy jej i doručí na ministerský stůl k podpisu. Během dlouhých let zápolení o stížnosti pro porušení zákona se mi nepodařilo pochopit klíč, podle něhož úředníci rozhodují, kdy ukázat palcem dolů a kdy nahoru. Se stejnou potíží se mi kdysi svěřila bývalá 1. náměstkyně Hana „z Arku“ Marvanová, kterou ctím jako zkušenou obhájkyni ve věcech trestních. Zažil jsem ale i případ, kdy úředník sice připravil stížnost, ale k podpisu ji postoupil až s prodlevou několika měsíců, když hrozila skandalizace jeho chování. Občas se stane, že ministr nebo náměstek ukáže na případ, v němž si přeje podat stížnost pro porušení zákona bez ohledu na mínění úředníků. Jejich reakce jsou různé: od klidného ignorování jeho vůle (již se stalo také 1. náměstkovi Robertu Pelikánovi) až po vyvolání trestního řízení proti ministrovi a s ním spolupracujícím úředníkům.

Podáním stížnosti pro porušení zákona ministr neruší rozsudek. Pouze dává stěžovateli naději, že elita českých trestních soudců přezkoumá jeho věc, možná najde v postupech nižších soudů závady a otevře tak cestu k nápravě nespravedlnosti. V době působení ministrů Pavla Němce a Daniely Kovářové se naděje dostávalo přibližně dvěma stovkám odsouzených ročně. Politizující advokátní koncipient Jiří Pospíšil vzýval zlaté tele neprolomitelnosti soudního rozhodnutí, proto počet podaných stížností klesl na stovku ročně. Pavel Blažek a po něm Marie Benešová působili na ministerstvu krátce, proto se k pochopení významu této agendy nepropracovali a počet stížností se dále snížil. Ovšem rok 2014 je naprostou katastrofou: paní ministryně Helena Válková dosud podala jen 38 stížností, z nichž několik málo bylo v neprospěch odsouzených. S přihlédnutím k ustálenému způsobu zpracování agendy podnětů k podání stížnosti pro porušení zákona hodnotím tento stav tak, že ministerští úředníci upřeli až 150 žadatelům naději na nápravu nespravedlivého procesu a návrat na svobodu. Přemýšlí-li paní ministryně Helena Válková nad tím, co zlepšit v činnosti svého úřadu v r.2015, pak zde má prostor pro radikální změnu jeho chování, která se ovšem neobejde bez zásadní personální obměny. Nespravedlivě odsouzení přece nemohou čekat tak dlouho, až s přijetím nového trestního řádu za několik let dojde k nahrazení stížnosti pro porušení zákona v současném pojetí nějakým efektivnějším opatřením.