Již tehdy ovšem bylo jasné, že plnění věznic obvyklou rychlostí a neúnosné protahování trestních procesů mají systémové příčiny v trestní politice státu. Bylo proto na něm, aby využil „oddechu“, poskytnutého amnestií a přijal účinná opatření, která by předešla opakování krizové situace z r.2012. Bylo jasné, že v případě nevyužití Klausova „daru“ budeme za čas znova tam, kde před ním (ZDE).

Přesto se od té doby v trestní politice nic zvláštního nestalo a dnes máme opět přeplněné věznice a setkáváme se s neuvěřitelným protahováním některých trestních věcí (ZDE). Opět zaujímáme „čestné místo“ mezi evropskými státy počtem vězňů, připadajících na 100 tis. obyvatel. V náš neprospěch svědčí nejen vysoká čísla, ale i skladba vězeňské populace: na rozdíl od států na západ od našich hranic si při zaplňování věznic vystačíme téměř sami, bez výrazné pomoci cizinců, kteří jsou u „sousedů“ velmi významnou složkou vězeňské populace.

Je příznačné, že teprve návrat do stavu před amnestií oživil zájem o tento problém, o němž jsme přece všichni dávno věděli, že se jednou dostaví. Vede se mnoho řečí o příčinách rychlého plnění věznic a o jeho zastavení. „Mnoho“ ale není potvrzením kvality.

Nedostupnost náramků je smutné dědictví

Na vině prý jsou soudci, kteří ukládají příliš mnoho nepodmíněných trestů a nevyužívají více peněžitých trestů. Ve skutečnosti nepodmíněné tresty tvoří jen 10-14% z celkového ročního objemu pravomocných rozsudků. Snížení podílu je jistě možné, nikoli však velké. A nedovedu si představit, že by drobní zlodějíčci a neplatiči výživného, kteří jsou významnou skupinou odsouzených, s radostí dobrovolně spláceli peněžíté tresty.