Žádný z členů vlády nevěnuje takou péči svému mediálnímu obrazu jako tento mladý, ctižádostivý a nesporně bystrý, leč zkušenostmi z všedního života „pracujícího lidu“ neotřískaný politik. Námaha a peníze (ať vlastní či z rozpočtu ministerstva), které na tento účel vynakládá, se mu vyplácejí: podle zásady „slepý mezi jednookými je králem“ při obecném hlubokém poklesu důvěry občanů k vládě se v průzkumech oblíbenosti politiků trvale udržuje na vrcholku.

Je poučitelný, nebo jsou poučitelní jeho mediální poradci: v poslední době upustil od snahy posilovat svou oblíbenost zvýrazňováním své skvělosti na pozadí domnělých poklesků svých předchůdců Pavla Němce a Daniely Kovářové, kterým se často ztrapňoval v r.2010. Nápadná byla i jeho nebývalá zdrženlivost v úsudcích při vyjadřování o kauze Mostecké uhelné společnosti a o dění ve státním zastupitelství při vystoupení v Interview na ČT 24 dne 13. prosince 2011 (viz http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2011121501). Znělo to úplně jinak než počáteční rozhorlení a rázná slova o možnosti kárného řízení se státními zástupci bezprostředně po vypuknutí skandálu kolem Mostecké uhelné společnosti. Lidé bez paměti možná uznale kývali hlavami nad rozšafností moudrého ministra, ti ostatní jimi pokyvovali také, ale jinak a z jiného důvodu.

K nepříliš nápadným, leč opakovaně užívaným nástrojům k přitahování pozornosti k jeho osobě patří  projevy antikomunismu různé intenzity.  Mám na mysli např. uveřejnění neúplných seznamů členů bývalé KSČ mezi soudci a státními zástupci, sice velmi zdrženlivá, ale přece jen tichá podpora myšlenky zákazu KSČM, záměr napadnout zprošťující rozsudek nad zločinným prokurátorem Karlem Vašem stížností pro porušení zákona, a v posledních dnech nepřímý podnět k zahájení trestního řízení proti  poslanci Vojtěchu Filipovi kvůli kondolenci severokorejskému režimu.

Uveřejnění seznamů bývalých komunistů považuji za užitečný čin. Je pouze škoda, že nedošlo k jejich doplnění. Ve zveřejněné podobě jsou také svědectvím o ledabylosti, popř. administrativní nedůslednosti ministerstva. Pospíšilův přístup k myšlence zákazu KSČM je pochopitelný jako projev zdrženlivosti profesionála, který si je vědom, že díky důslednému vyznávání právního formalismu politický záměr s největší pravděpodobností u soudu neuspěje. Stížnost pro porušení zákona v neprospěch Karla Vaše může mít v nejlepším případě pouze akademický význam: obžalovanému v žádném případě neublíží (viz http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2011112801), protože zákon zakazuje provedení zhoršující změny, která by jinak vyplývala z potvrzení důvodnosti ministrovy stížnosti. Filipova kondolence je skutečně nechutná, nicméně ministrova reakce je zábavná. Jistě ví, že k samovolnému prověření podezření ze spáchání trestného činu, na které se spoléhá, dochází jen zcela výjimečně, přičemž proti významným osobnostem státní zastupitelství postupuje rozpačitě nebo vůbec i na základě podnětů občanů. Sám se o tom přesvědčil, když ho v r.2008  spolek Šalamoun zahrnul mezi podezřelé ze zneužití pravomoci státních zástupců v tzv. „kauze Čunek“, jejíž prověřování státní zastupitelství „drželo u ledu“ až do podzimu r.2011. Jako dobrý právník také jistě ví, že vyhodnocení Filipovy trapnosti jako trestného činu je krajně nepravděpodobné, a i kdyby státní zástupci projevili nebývalou horlivost a chtěli ho stíhat, sněmovna jej nejspíš nezbaví imunity.

Zejména jsou jeho projevy nechuti ke komunismu pouze akademické, potažmo pokrytecké. Do personálního řízení resortu se nijak nepromítají. Jiřímu Pospíšilovi např. nevadí, že více než třetinu osazenstva státního zastupitelství tvoří bývalí prokurátoři protiprávního režimu, vesměs bývalí komunisté, a „staří osvědčení soudruzi“ drží většinu vedoucích funkcí. Nebránil upevnění jejich postavení ve vedení Nejvyššího státního zastupitelství personálními změnami, které provedl nový nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman.