Uvedený výrok pochází z ústavního nálezu č.j. III ÚS 579/99 z 22. června 2000. Během času se stal „klasikou“, právním odkazem, k jehož citacím se obhájci stále znova vracejí.  Jeho zveřejnění by mělo jednou provždy  vzít orgánům činným v trestním řízení chuť na používání provokace jako metody usvědčování, ale pokušení „lovců lebek“ usnadnit si práci bývá přece jen občas silnější než zdravý rozum, slušnost a úcta k právu.

Zmíněným ústavním nálezem byly zrušeny rozsudky obecných soudů nad Janem Marešem, specialistou pro finanční kriminalitu Policejního prezidia ČR, provádějícím operativní vyšetřovací úkony v jedné z dávno zapomenutých „privatizačních“ kauz, „vytunelování“ Skloexportu, části „rodinného stříbra“ státu. Tehdejší Inspekce ministra vnitra jej dostala před trestní senát Obvodního soudu pro Prahu 7 s pomocí provokatéra Karla Bartoška, jednoho z vyšetřovaných, kterého Mareš využíval jako informátora. Inspekce s ním dohodla, že při společném obědě uskuteční předstíraný převod peněz, které mu připravila v obálce. Překvapený kriminalista odhodil podstrčenou obálku za sebe na okenní parapet a odešel do vedlejší místnosti, odkud si chtěl přivést svědka k jejímu otevření. Do restaurace ale vstoupili v tu chvíli  příslušníci Inspekce ministerstva vnitra, sdělili mu obvinění a nasadili pouta. Strávil pak 189 dní ve vazbě a za přijetí úplatku byl v r.1999 pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody a desetiletému zákazu činnosti v ozbrojených sborech. 

Ústavní soud ČR rozsudky sice zrušil a vrátil věc k novému projednání soudem 1. stupně, ale Jana Mareše přesto nezachránil. Žalobkyně Jiřina Fronková se nenechala  „moudry“ Ústavního soudu ČR zmást (v době, kdy brala rozum, takové „nesmysly“ jako je ústavní soud a Listina základních práv a svobod nebyly známy) a podala znova původní obžalobu, postavenou na protiústavně a nezákonně získaných důkazech. Případ převzal senát soudce Tomáše Hájka. Soudce byl šikovný: vymyslel kličku, kterou výrok Ústavního soudu ČR obešel a odsoudil obžalovaného znova, i když k poněkud mírnějšímu trestu. Oba rozsudky nalézacího soudu „posvětil“ odvolací senát Městského soudu v Praze předsedy Tomáše Stuchlíka.

Jana Mareše pak před vězením zachránil  prezident Václav Havel, který cestou milosti změnil jeho trest na podmíněný. Nesmazal mu ale zákaz působení u Policie ČR. Proto byl po třiceti letech služby ze zaměstnání propuštěn, a to s vynikajícím pracovním a kázeňským hodnocením.

Kauza „Skloexport“ nakonec vyšuměla do ztracena. Paradoxně jedinou její obětí byl policista, který ji vyšetřoval. Tím dle mého soudu překonala i „kauzu Mostecké uhelné společnosti“, která ještě před pár měsíci tolik vzrušovala veřejnost.