Ale ani kárného řízení se nemusí příliš obávat, protože kární žalobci na podněty, přicházející od občanů, většinou odpovídají zaujetím postavení “obrany hradu”. Obvykle se snaží stěžovatele odkázat na jiného kárného žalobce, nejlépe na přímo nadřízeného předsedu soudu, který ovšem většinou svou úlohu spatřuje v ochraně podřízených před vetřelci a je případně ochoten v jejich prospěch i lhát. Jindy kárný žalobce “zaúkoluje” ministra spravedlnosti postoupením věci, nebo odmítne se podnětem zabývat, protože nemá prostředky na jeho prověření. Pokud se vůbec k vyhodnocení stížností sníží, téměř vždy je odmítají jako bezdůvodné: soudci nikdy nechybují a jejich jednání je  vždy v souladu s etickými normami. V případě, že se podnět týká poklesku, k němuž došlo souběžně s nesprávným rozhodnutím ve věci, mají kární žalobci jasno: napravení nesprávného rozhodnutí opravným prostředkem činí stížnost na nemravné jednání bezpředmětnou. Podle stejné logiky by neměl jít do vězení zloděj, kterého dopadla policie a uloupenou věc vrátila majiteli. Jenže zloděj je obyčejný občan, tedy do vězení půjde, kdežto přistižený soudce se jen zasměje a zítra se klidně dopustí stejné nepřístojnosti znova. Je to ilustrace rovnosti občanů před zákonem v pojetí soudcokracie.

Politika “obrany hradu” vede k extrémním výstupům. Příkladem je třeba “znojemský justiční skandál”, o němž lze získat podrobné informace na mém bloggu (např. zde) Tamní soud odsoudil v r.2005 za přepadení poštovních doručovatelek dva mladíky, kteří ve skutečnosti neměli s věcí nic společného. O šest let později byl u téhož soudu jiným senátem za totéž odsouzen pravý pachatel. Nespravedlivě odsouzený Jaroslav Schindler se v r.2012 dožadoval povolení obnovy procesu, ale senát Jaromíra Kapinuse mu nevyhověl a stížnostní senát Aleše Flídra Krajského soudu v Brně (v současnosti v médiích neoprávněně označovaného za místopředsedu soudu) jeho protismyslné rozhodnutí potvrdil. Když o rok později Nejvyšší soud ČR na základě stížnosti ministryně spravedlnosti pro porušení zákona rozhodl, že došlo k porušení zákona v neprospěch nespravedlivě odsouzeného a nařídil opakování řízení o povolení obnovy procesu, dalo se očekávat, že soud bude spěchat s nápravou škod, jež porušením zákona zpúsobil. Ale Jaromír Kapinus s vyhověním nespěchal. Přidaly se pak i jiné vlivy, jež způsobily, že obnova řízení sice byla nakonec povolena, ale na ni navazující obnovené meritorní řízení jedenáct let od spáchání křivdy a téměř tři roky od zásahu Nejvyššího soudu ČR dosud nedospělo k prvostupňovému rozsudku.

Nenašel se žádný kárný žalobce, který by v protismyslném nepovolení obnovy viděl kárné provinění, ačkoli příležitost postupně dostali všichni, kteří přicházeli  v úvahu. Poslední v řadě oslovených nechal vědomě marně vypršet tříletou objektivní procesní lhůtu, takže pachatelé nezákonného jednání ke škodě Jaroslava Schindlera unikli kárnému řízení jednou provždy. Žádný z žalobců se neujal kárného řízení kvůli počátečním průtahům v řízení o povolení obnovy procesu, ačkoli postup soudce Jaromíra Kapinuse prošetřila a jeho tempo uznala za nepřiměřené situaci sama předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová. Ale sama kárné řízení nezahájila. A ministerstvo spravedlnosti dalo přednost stanovisku předsedkyně okresního soudu Lenky Krčálové, která projevila názor přesně opačný. Je to dost přirozené: Jaromír Kapinus je její předchůdce ve funkci a členem loudavého senátu byl její manžel. O nepodjatém posouzení jejich postupu nemůže být řeč.

Praxi kárných žalobců hezky ilustruje případ odsouzeného J. R., který si stěžoval, že k vyhlášení rozsudku se nedostavil jeho obhájce, ač byl před soud přiveden z výkonu trestu a měl tedy nárok na povinné zastoupení advokátem. Soudkyně nepřítomnost advokáta nezjistila nebo ignorovala a vyhlásila rozsudek. Odsouzený špatně pochopil odůvodnění rozsudku, neměl se s kým poradit a ve zmatku se vzdal na místě odvolání. Když dostal písemné vyhotovení rozsudku, zjistil, že pochybil a litoval, že se neodvolal. V jeho věci jsem jako člen spolku Šalamoun podal návrh na kárné stíhání soudkyně, která v žádném případě neměla v nepřítomnosti obhájce rozsudek vyhlásit. Oslovený kárný žalobce věc velmi důkladně prověřil,  návrh odmítl a poskytl mi obsáhlé poučení o tom, že procesní práva odsouzeného nebyla nijak krácena. V téže věci jsem podal podnět ke stížnosti ministra pro porušení zákona, které pan ministr Pelikán vyhověl a Nejvyšší soud ČR následně zrušil rozsudek s tím, že jeho vyhlášením v nepřítomnosti obhájce došlo k porušení zákona v neprospěch odsouzeného. Z odůvodnění rozsudku je patrné, že soud posoudil věc přesně opačně než kárný žalobce. Nemám informaci, že by kárný žalobce změnil svůj přístup k případu po zveřejnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR, ani jsem o jeho změnu neusiloval.

Hodně podnětů k úvahám o etice soudce dává chování soudce Aleše Novotného, předsedy senátu Krajského soudu v Brně, jehož jméno veřejnost zná hlavně z kauzy Vladimíra Čimpery & spol., obvykle označované jako “kauza Vitásková”, a z případu Shahrama Zadeha & spol.