Námětem jsem se zabýval již dříve, např. v článku „457 milionů za beztrestně způsobené škody“ z 10. června t.r. (ZDE). Okolnosti mě přivádějí k pokračování.

Jsem přesvědčen, že k poškozování občanů a nutnosti je odškodňovat bude docházet stále dál, dokud stát nepřijme opatření k vyvozování osobní odpovědnosti původců škod. Zmínil jsem již dříve, že při současném nastavení pravidel je téměř nemožné vymáhat po škůdcích regresní spoluúčast na odškodňování. Náprava stavu není možná bez změny legislativy. Ale za závažnější považují „měkký“ přístup kárných žalobců k původcům škod.

Soustavu kárných žalobců vymezuje speciální zákon. Je hierarchická, ale ponechává předkladatelům podnětů ke kárnému řízení volbu kárného žalobce. Pravomoc kárného žalobce je osobní a nepřenosná. Dochází ale ke snahám vyhnout se plnění povinností kárného žalobce např. postoupením podnětu žalobci nižšího stupně. Ba setkal jsem se i s tím, že předseda soudu se jako kárný žalobce pokusil přenést nepříjemnou agendu „úkolováním“ kárného žalobce- ministra spravedlnosti.

Předsedové soudů a vedoucí státní zástupci jako kární žalobci jsou často alergičtí na kárné podněty, přicházející z prostředí občanské společnosti. Snaží se své podřízené před nimi chránit: soudci a státní zástupci přece nikdy nechybují.