Zákrok vyvolal nelibost mezi státními zástupci, novináři, částí politiků, veřejností. Vypukla „válka žalobců“, na jejímž pozadí se do společenského povědomí dostalo přesvědčení o nutnosti reformovat státní zastupitelství, nahradit nejvyšší státní zástupkyní Renatu Veseckou nějakým „spasitelem“, vydat nový zákon o státním zastupitelství. Zrodila se také mantra o potřebě posílení nezávislosti státního zastupitelství, jejíž uživatelé si obsah pojmu vykládají různě. Většina ji pouze bezmyšlenkovitě papouškuje, aniž by se o její smysl starala.

Vnucuje se při tom otázka, zda je skutečně nutné rozšiřovat samostatnost státního zastupitelství nad současnou úroveň, když je přece dost nezávislé na to, aby se  mohlo pustit do provedení  takových akcí, jako byla zmíněná „kauza Čunek“, nověji „kauza Rath“ či „Nagygate“ nebo stíhání bývalého ministra Martina Bartáka a jiných, při  nichž umně obcházelo pravidla místní a věcné příslušnosti.

Události z r.2007 zasahují svým vlivem až do dneška. Na návrh exministra Jiřího Pospíšila, capo di tutti capi pachatelů nepřístojností z r.2007, a s požehnáním „kmotra“ Romana Jurečka  Renatu Veseckou nahradil bývalý zástupce ČR v Eurojustu Pavel Zeman, který začal neprodleně plnit zadání. Na půdě Nejvyššího státního zastupitelství a v součinnosti s ministerstvem spravedlnosti vznikla předloha nového zákona o státním zastupitelství, která na návrh ministra Pavla Blažka prošla do Poslanecké sněmovny. Její postup ke schválení zastavila zpětvzetím exprokurátorka Marie Benešová, dočasná ministryně spravedlnosti ve vládě kamarádů Miloše Zemana. Předložila pak nicotnou novelu současného zákona, jejíž přijetí by odsunulo úvahy o nutnosti přípravy nového zákona o několik let. Naštěstí s ní neuspěla.

Po nástupu paní ministryně Heleny Válkové zpočátku pokračovaly práce na vrácení předlohy zákona do legislativního procesu. Avšak počátkem léta paní ministryně z neznámých důvodů původní záměr opustila a zahájila přípravu koncepčně zcela odlišného zákona, jehož paragrafové znění předložila koaliční radě před několika dny. Odpůrci její koncepce se ale postavili na odpor a vzplanuly vášně, jejichž projevy vyvrcholily rozhovorem Pavla Zemana pro Lidové noviny ze dne 10. listopadu 2014 a seminářem, který z popudu spolku  Šalamoun proběhl v Poslanecké sněmovně dne 14. listopadu pod záštitou Ústavněprávního výboru. Koaliční rada reagovala na situaci ustavením pracovní skupiny, která má rozhodnout o dalším postupu. Jejími stálými členy jsou paní ministryně a její první náměstek Robert Pelikán a zástupci všech tří koaličních stran. Protože strany vládní koalice považují stát za své léno, pro zástupce opozičních  stran a  státního zastupitelství není v komisi místo.

Pro pochopení podstaty sporu mezi stoupenci koncepce Heleny Válkové a jejími odpůrci je třeba vědět, že všechny evropské státy mají úřad, který dohlíží na zákonnost předsoudní fáze trestního řízení a zastupuje před soudem veřejnou žalobu. V České republice, Rakousku, Spolkové republice Německo, Lichtenštejnsku a v některých kantonech Švýcarska jím je státní zastupitelství, všude jinde prokuratura. Bez ohledu na formu je takový úřad  všude mimo Českou republiku chápán jako nástroj výkonu trestní politiky vlády. S výjimkou Španělska, jehož prokuratura má postavení ministerstva,  a  České republiky, v které je vztah ministra a nejvyššího státního zástupce vymezen neurčitě, je nejvyšší šéf úřadu přímým podřízeným  ministra spravedlnosti. Ale i ve Španělsku má ministr spravedlnosti postavení posledního odvolacího místa proti některým rozhodnutím ministra-generálního prokurátora. Vymezení pravomoci ministra vůči nejvyššímu žalobci je ale v různých zemích různé a podléhá vývoji. Například ve Francii měl ministr spravedlnosti až do července r.2013 pravomoc vydávat závazné pokyny k velmi významný kauzám. Novelizace zákona ji ale  zúžila jen na obecné pokyny. V Rakousku a v Německu zákon přiznává státním zástupcům postavení státních úředníků se zvláštní pracovní náplní. V České republice státní zástupci vnímají označení za úředníky jako urážku.