Můj zájem vyvolala nejdříve její nepřiměřená reakce na odchod matky obžalovaného ze soudní síně, ale hlavně pak zvukový záznam jejího monologu při poradě senátu, v němž se vyjadřovala hanlivě o obviněných a jejich obhájcích a chválila si, jak dobře se soudilo v předlistopadovém režimu. Záznam někdo vynesl a zveřejnil jej prostřednictvím internetových stránek novináře Luboše Xavera Veselého.
Ohlas na zveřejnění jejích úvah byl poměrně živý: padly návrhy na kárné řízení a na vyloučení z procesu pro podjatost. Ochránila ji stavovská solidarita: žádný z oslovených kárných žalobců ji neposlal před kárný senát a soudy, které rozhodovaly o námitkách podjatosti, ji za podjatou neuznaly. V našem případě se ale obžalovaní nevzdali a obrátili se k Ústavnímu soudu, který „soudkyni OLO“ uznal za podjatou.
Podle trestního řádu rozhodnutí, učiněná podjatým soudcem, jsou neplatná. Z ústavního nálezu proto musel Vrchní soud v Olomouci vyvodit důsledky: dne 29. listopadu 2018 v neveřejném zasedání zrušil tři usnesení, jimiž byla uznána za nepodjatou, a hlavně také rozsudek nad „Slušňáky“ (když „Rošťáky“ vyloučila do samostatného řízení, takže pro ně zůstalo rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci bez účinku). Současně věc vrátil Krajskému soudu v Brně s tím, že nařídil změnu senátu pro obnovené řízení. Jinými slovy: případ jí odebral.
Odsouzení z této kauzy (vedle „Rošťáků“ a „Slušňáků“ v tom kuse hraje i jakýsi „kompars“) se radují. Je to pochopitelné a musíme jim to přát, zvláště též proto, že úspěchů v řízení o podjatosti je jako šafránu, protože pro mnohé soudce je „podjatost“ sprosté slovo a rozhodují-li o návrzích na vyloučení pro podjatost, většinou napadené zaštítí : soudci jsou přece moudří a spravedliví, naprosto nestraní, takže ani podjatí být nemohou.
Z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci mají možná radost i oslovení kární žalobci, kteří „soudkyni OLO“ zaštítili, neboť případ budou velebit jako důkaz zbytečnosti kárného řízení, když přece pochybení soudu lze napravit řádnými opravnými prostředky.
Domnívám se ale, že právě uplatnění takového názoru snižuje hodnotu dosaženého úspěchu. Obžalovaným se dostalo práva až použitím nejvyššího národního opravného prostředku, byť jim je mohla poskytnout přímo „soudkyně OLO“: byla přece 1. rozhodujícím stupněm a nic jí nebránilo, aby sebekriticky uznala neúnosnost svého chování a z řízení se vyloučila. Zejména zásadní slabinou vzniklé situace je náprava nevhodného chování v jednom izolovaném procesu. Při tom je patrné, že nepřátelské, znevažující nazírání na obžalované a jejich obhájce je zřejmě systémovou součástí jejího myšlení a tak či onak ovlivňuje její chování ve všech kauzách, které soudí. A pokud ji nikdo nezastaví, bude obžalovaným podjatým chováním škodit až do odchodu do důchodu.
Vrchní soud v Olomouci zasáhl pouze hlavní větev řízení. Nedotkl se dvou samostatných řízení proti „Rošťákům“, přestože o vyloučení těchto obžalovaných paní soudkyně rozhodovala v době, kdy se dopouštěla jednání, jež vedlo k uplatnění námitky podjatosti proti ní. Rozhodovala tedy jako podjatá a její rozhodnutí by taktéž neměla platit. Není to bez významu: zatímco „Slušňákům“ vyměřila citelné nepodmíněné tresty, recidivista Roman Šulyok vyvázl bez trestu, neboť jeho trestní stíhání v samostatném řízení zastavila pro neúčelnost.
Konečnou výhodou pro obžalované bude vyloučení „soudkyně OLO“ pouze v případě, že nový senát posoudí jejich věc pro ně příznivěji. To je zatím ale pouze možnost, nikoli jistota. Přínosem širšího významu by byla změna přístupu kárných žalobců k jiným jejím pokleskům, kterých se výše popsaný spor o podjatost netýká.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
