Právě se mi podařilo vystavit na internetových stránkách spolku Chamurappi z.s. anonymizovanou kopii rozsudku (ZDE). V této souvislosti jsem shledal příhodným přičinit k již zveřejněným úvahám ještě několik poznámek.

Na prvním místě považuji za vhodné vyslovit uspokojení nad rozhodnutím senátu Radomíra Koudely odkázat pana poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody do občanskoprávního řízení. Napravil tím podivuhodnou konstrukci obžaloby, v které se na dluh pana poškozeného pohlíželo jako na škodu, která by mu vznikla, kdyby jej pan odsouzený přinutil ke splacení.

Na druhé straně je pozoruhodné, že stále trvá patová situace, která vznikla v r.2012, kdy pan odsouzený se domáhal pokračování ve splácení dluhu a žádal zajištění pohledávky nemovitostmi a zkrácení lhůty splatnosti, zatímco pan poškozený projevil zájem o odkoupení pohledávky pana obžalovaného za 150 mil. Kč, tedy za méně než polovinu její jistiny. Od té doby se stanoviska soupeřů nikam neposunula. Pan poškozený sice projevil vůli splatit 150 mil. Kč, ale splácení neobnovil. Během dlouhého trestního řízení již mohl mít 150 mil. Kč splaceno, ale raději nesplácí a nečinně přihlíží k narůstání úroků. Může to působit dojmem, že si je jistý odsouzením věřitele a domnívá se, že nakonec dosáhne promlčení dluhu. Samozřejmě to může být i jinak, i když mě nenapadá, jak. Je s podivem, že se při jeho výsleších nedomáhali vysvětlení tohoto chování ani jinak pečlivý předseda senátu, nikdo z přísedících, státní zástupce a dokonce ani obhájci.

Pozornost zasluhuje i způsob, jakým předseda senátu vyhověl požadavku odvolacího soudu, aby soustředil pozornost na prověření věrohodnosti pana poškozeného. Přepis jeho výpovědi před soudem v písemném vyhotovení rozsudku jeho věrohodnost zdánlivě prokazuje. Ve skutečnosti pan poškozený vypovídal v přípravném řízení i před soudem opakovaně a jeho výpovědi mají do jednolitosti daleko. To se ale z textu rozsudku nedovíme. Pozoruhodný je například vývoj popisu mluvních projevů „zakuklenců“: nejdříve to byli Ukrajinci, a když policie dodala dva Slováky a jednoho Rusa (a čtvrtého „zakuklence“ vůbec nenašla), najednou mluvili východoslovenským nářečím, které však v soudní síni nikdy nezaznělo. Až komický je vývoj poznávání „zakuklenců“ panem poškozeným: na začátku si troufl poznat nanejvýš jednoho, ale přes zlepšování paměti rekognicí podle fotografií se dopracoval k naprosté jistotě, a pak mu je soud zprostil obžaloby. Další nesrovnalosti se projevují v jeho popisech způsobu, jakým s ním „únosci“ nakládali v autě na silnici a nakonec i v nesouladu s popisem lehkých zranění na jeho těle. Předseda senátu se velmi snažil, aby zlehčením výkladu znalce odpoutal pozornost od skutečnosti, že na krku pana poškozeného se nenacházela strangulační rýha, ač při škrcení chvílemi ztrácel vědomí.