Autoři, kteří se vyjadřují k abolici, ji posuzují z rozdílných hledisek. Zvlášť agresivně si vedou advokáti, zastupující zájmy poškozených ve velkých kauzách hospodářské kriminality, u nichž lze očekávat aspoň částečnou náhradu škody z obstaveného majetku obžalovaných. Účelově zanedbávají presumpci neviny.

Považují za jisté, že obžalovaní by v dalším průběhu trestního řízení byli odsouzeni. Ovšem právem poukazují na to, že tam, kde zůstal nějaký majetek, je naděje poškozených na jeho získání zcela nepatrná. Vůbec nepřipouštějí, že by někdo z amnestovaných mohl být v dalším řízení zproštěn obžaloby, nebo že neexistuje majetek, na němž by se mohli zhojit poškození. Prezidentovi podsouvají zlý úmysl pomoci obžalovaným „kamarádům“ a šíří zvěsti o jeho osobních vztazích s některými z omilostněných. Hledisko ochrany občanů proti rozvracení jejich osobního a rodinného života dlouholetým trestním stíháním, na které se odvolává pan prezident a jeho stoupenci, nemá mediální podporu.

Také se vede debata o účincích délky řízení. V ní kritici amnestie  převážně vycházející z mylné úvahy, že se prezident musí chovat stejně jako soud,  byť na rozdíl od něj nemá možnost snížit neudělený trest ani vyměřit finanční odškodnění.

Novináři také vnucují veřejnosti představu, že podřízení soudce 1. stupně právnímu názoru soudu vyššího stupně je něco neslýchaného, neřkuli nemravného. A vůbec nechápou, jak se může stát, že soud v téže věci vynese s rozstupem času dva zásadně odlišné rozsudky.

Všechny uvedené jevy jsem našel namíchané v soudním řízení, ukončeném dne 30. ledna 2013 zatím nepravomocně již druhým prvostupňovým rozsudkem.