Zdeněk Jemelík: Upalte Barboru Škrlovou!

Z jejich hněvivých výroků vyznívá, že by si snad přáli, aby slečna Škrlová zůstala ve vězení doživotně. Kdyby stejní lidé dostali možnost vyjádřit se k jejímu propuštění o pár století dříve, volali by po jejím upálení.

Jenže o vině a trestu nerozhodují desinformovaní občané, ale soud. Ten ocenil její vinu pětiletým trestem, nikoli mimořádným nebo dokonce doživotním. Již z toho plyne, že její úloha v souzeném zločinu byla podstatně méně významná než matky a tety týraných chlapců. Použitá trestní kvalifikace jí dávala možnost požádat po polovině trestu o podmíněné propuštění. Nebyl žádný důvod, proč by svého práva nevyužila. Zákon platí pro všechny stejně. O jejím dalším osudu nerozhodoval ani spolek Šalamoun, ani Český ombudsman, ale soud. Ten může propuštění povolit, nabude-li na základě zjištěných skutečností přesvědčení, že trest již splnil účel a další věznění postrádá smysl.

K tomu došlo v tomto případě. Slečna Škrlová byla podrobena velmi důkladnému vyšetření jedním z nejvíce respektovaných znalců z oboru psychologie. Dále soud přihlédl k vyjádření věznice, která při denním styku s odsouzenými získává velmi objektivní obraz o jejich myšlení a chování. Rozhodnutí prvostupňového soudu přezkoumal soud odvolací, a teprve poté soud prvního stupně nechal odsouzenou propustit s tím, že jí uložil sedmiletou zkušební lhůtu a dohled Probační a mediační služby ČR.

Tímto způsobem se dostávají na svobodu stovky odsouzených, včetně pachatelů nejtěžších trestných činů, nevyjímaje vrahy. Z tohoto hlediska na řízení o podmíněné propuštění Barbory Škrlové není nic mimořádného až na to, že trvalo neobvykle dlouho, takže místo propuštění po ½ trestu odpykala téměř dvě třetiny, což je norma pro odsouzené za nejtěžší násilnou trestnou činnost.

Nabídka společenské záruky je doplňkovým opatřením, zakotveným v trestním řádu, ke kterému soud může přihlédnout, ale také nemusí. Pokud ji přijme, postavení žadatele v řízení se stane nadějnějším. Záruka má hodnotu dodatkové informace o žadateli, o jeho předpokladech pro návrat do normálního života a je také jistotou, že mu někdo v případě potřeby při prvních krocích na svobodě podá pomocnou ruku.

Poskytování společenské záruky je jedním z úkonů, jimž pomáháme těm z našich chráněnců, u nichž všechny předcházející snahy o zmírnění jejich osudu vyzněly naprázdno. Vždy se jedná o odsouzené, s nimiž jsme ve spojení dlouhodobě, monitorovali jsme jejich soud, činili jsme kroky k zvrácení rozsudku nebo k udělení milosti. Není jich mnoho: dva, tři každý rok. Nikdo z našich chráněnců se zatím do vězení nevrátil. V případě Barbory Škrlové předseda spolku Šalamoun monitoroval soudní řízení během celého jeho průběhu a strávil pohovory s ní ve vazbě i ve výkonu trestu hezkých pár hodin. Poznatky o ní jsme získávali od personálu věznice, od dalších odsouzených, ale také od přátel, kteří ji znali dříve, než se zapletla do podivného počínání sester Mauerových a jejich spolupachatelů.

Někteří tazatelé se ptají, proč jsme si tentokrát nabídli soudu společenskou záruku právě za tu hnusnou mučitelku malých chlapců, která by zasluhovala upálení na hranci. Před zodpovězením otázky musím upozornit, že stejně jako ve většině medializovaných případů obraz kauzy a osobnosti odsouzené se částečně liší od skutečnosti. Není to pro nás překvapením: sedíce celý den v soudní síni při sledování večerního rozhlasového nebo televizního zpravodajství míváme dojem, že jsme byli u jiného soudu. „Hlídací podvraťáci demokracie“ obvykle štěkají všichni v jednom směru bez ohledu na politické zabarvení listu a jeho majitele, jako by vstal z hrobu duch ideologického oddělení sekretariátu ÚV KSČ a nasměroval je. O pravdu se příliš nestarají.

Tak je tomu i v tomto případě. Obraz Barbory Škrlové a jejího jednání je skreslený k nepoznání.

Prvním důvodem vyvolání našeho zájmu je tedy nedůvěra v objektivitu a nestrannost soudů, které rozhodovaly v její věci pod obrovským mediálním tlakem. Soudcům se nebude můj názor líbit, ale nám se na základě monitorování desítek soudních řízení zdá, že ve střetu s rozbouřeným veřejným míněním soudcovská nezávislost někdy bere za své. Dokonce si myslíme, že to je přirozené, protože soudci jsou lidé z masa a kostí a nežijí pod skleněným zvonem. Společenskou atmosféru podvědomě nasávají a někteří někdy se jí do určité míry nechávají ovlivnit.

V tomto případě byly potlačeny informace o tom, že Barbora Škrlová byla mučena nejméně stejně brutálně jako chlapci, na jejichž předstíraném topení se podílela pod nátlakem. Z jejích reakcí na různé nečekané podněty je zřejmé, že má za sebou strašlivé zážitky. Není také pravdivé tvrzení, že uprchla do Norska. Ve skutečnosti byla unesena omámená v kufru auta.

Trestní řízení samo o sobě je velmi neobvyklé neuzavřeností souboru skutkových zjištění. Před soud se dostala jen část účastníků zločinu. Nikdo neví, kdo je vlastně řídil. Sestry Mauererovy měly dostávat hlasové pokyny od neustanoveného „doktora“, jehož totožnost orgány činné v trestním řízení nezjistily. V médiích se objevily úvahy, že by jím mohl být otec Barbory Josef Škrla, bývalý obchodník se zbraněmi, který je nezvěstný. Naše policie, která prokázala způsobilost vypátrat uprchlíky i ve velmi vzdálených zemích a dostat je do rukou orgánů činných v trestním řízení, je na něj zatím krátká. Podle jiných novinářů mohl úlohu „doktora“ hrát Barbořin bratr Jan, který zůstává ve vězení. Není také známo, z jakých důvodů odsouzení mučili chlapce a Barboru, k čemu mělo toto zacházení sloužit a jakou vůbec úlohu slečna Škrlová v tomto dramatu hrála. Hodnocení viny a trestu v procesu, v němž nejsou objasněny základní skutečnosti, je velmi problematické.

Neméně závažným důvodem naší ochoty poskytnout pomoc je osobnost Barbory Škrlové sama o sobě. Aniž bych se jí chtěl dotknout, pro názornost pro ni použiji označení „mimozemšťanka“. Její psychika je podivnou směskou nesourodých vlastností. Na jedné straně nadaná matematička a hudebnice s vysokoškolským vzděláním, naproti tomu bezradné děcko, nezpůsobilé samostatně řešit běžné životní situace, a vedle toho všeho osobnost s náklonnosti k podléhání manipulaci a se schopností psychicky splývat s různými fiktivními postavami, které jako by vstřebala do sebe. Obraz „mimozemšťanky“ se nemění. I kdyby byla Barbora Škrlová ve vězení do konce života, zůstala by stále stejná.

Zjevně se jedná o zvláštním způsobem psychicky narušenou osobnost. Prodlužování jejího pobytu ve vězení, který ji z podoby „mimozemšťanky“ nevyprostí, je naprosto neúčelné. Podle znalců její pobyt na svobodě není pro společnost nebezpečný. Nemá v sobě uvnitř zločinecké sklony. Kdyby se nedostala do spárů zločinné skupiny, která s ní manipulovala dle svých potřeb, souzeného trestného činu by se nedopustila, a patrně ani jiného.

A nakonec: její propuštění je úlevou i pro Vězeňskou službu. Věznice ve Světlé n.S. má zoufalý podstav vychovatelů a pedagogů. Na téměř 800 vězenkyň má dva a půl úvazku psychologů, ale nejméně jednoho by potřebovala jen pro tuto jedinou, která se s obtížemi vyrovnává s tíživými zážitky z pobytu v rodině Maurerových, z trestního řízení, posléze ze ztráty soukromí v přeplněné věznici a nakonec s nutností vyrovnávat se s nepřátelstvím části vězeňského kolektivu. Plýtvat náklady na vězenkyni, jejíž pobyt ve vězení je z hlediska výchovného působení trestu zbytečné, nedává smysl. Její propuštění nikoho neohrozí a je přínosem pro ni i pro personál věznice.

Mediální zprávy o naší péči o slečnu Škrlovou po opuštění věznice jsou poněkud nepřesné. Je pravda, že se jí skutečně dostalo určité pomoci při návratu na svobodu a že nad ní vykonává dohled zkušený člen našeho spolku. Pouze zpráva o finanční výpomoci spolku Šalamoun je poněkud nepřesná: neteče z pokladny spolku Šalamoun, ale ze soukromé dobročinnosti, námi zprostředované.