Zdeněk Jemelík: Usvědčující bonmot Miloše Zemana

Až vychladnou horké hlavy, rozpálené volební kampaní prezidentských kandidátů a národ se podívá na Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga s odstupem, pochopí, že se do druhého kola probojovaly dvě velmi silné, kvalitní osobnosti, z nichž každá je způsobilá zvládnout úřad prezidenta republiky v nejhorším případě na „minus jedna“. Samozřejmě jejich pojetí poslání hlavy státu, zvolené přímo občany, je rozdílné a od toho se odvozují odlišnosti ve stylu výkonu funkce. Každý z nich má své silné i slabé stránky. Je ale rozhodnuto: příležitost dostal Miloš Zeman a stoupenci Karla Schwarzenberga by měli pochopit, že se nestala žádná tragédie. Na Hrad nepřichází žádný prosťáček, který by dělal republice ostudu, ale silná osobnost. Myslím si ostatně, že sám Karel Schwarzenberg je nad věcí a příliš se nermoutí, pokud vůbec. I v tom je kouzlo jeho osobnosti.

Miloš Zeman je zkušený politik, velmi vzdělaný, vysoce inteligentní a má čisté ruce. To jsou jeho významné přednosti. Na jednu ze slabin upozornil bonmotem, že s ním při návratu z Vysočiny přijde zákon. Přesnější by bylo vyjádření, že s ním přijde vláda práva. Pokud při vyslovení bonmotu vůbec přemýšlel nad jeho obsahem, měl by si být vědom, že toto je jeho skutečný smysl. Připusťme, že naplnění skryté hrozby, kterou by byl vážně míněný výrok, by bylo nanejvýš žádoucí a pro společnost prospěšné. Skutečnost je ale tak vzdálena vnější líbivosti použitého rčení, že se bonmot stal hodně špatným vtipem.

Vztah Miloše Zemana k právu je tak povrchní a odtažitý, že se od jeho příchodu na Hrad nedá očekávat výraznější posun v kvalitě právního prostředí České republiky. Ze všech jeho minulých projevů a skutků je zřejmé, že ho tato problematika nikdy zvlášť nezajímala a ani jí příliš nerozumí.

Ve volbách r. 1998 dovedl sociální demokracii k vítězství podvodem na voličích, spočívajícím v použití volebního hesla „akce čisté ruce“. O tom, jak akci provede a v čem by měla spočívat, neměl tušení a také z ní neuskutečnil „ani ň“. Naopak za jeho vlády vznikly některé z velkých kauz hospodářské kriminality a orgány činné v trestním řízení již tehdy vykazovaly nápadnou nezpůsobilost je vyšetřit. Současně se pod jeho patronací rozvinul Stanislav Gross, jehož záporný vliv na poměry v policii je nepopíratelný. Byl to stejný Stanislav Gross, na záhadě jehož pozdějšího křišťálově čistého zbohatnutí si orgány činné v trestním řízení vylámaly zuby. Ani postavení exprokurátorky Marie Benešové do čela státního zastupitelství nebyl dobrý nápad.

Nezdá se, že by Miloš Zeman během deseti let života ve vysočinském ústraní změnil poměr k věcem práva a spravedlnosti. Tento dojem opírám o některé jeho výroky z volební kampaně. Např. projevil názor, že přeplněnost věznic se má řešit rozšířením jejich kapacit. Zřejmě mu nedochází, že byl zvolen prezidentem národa kriminálníků, přesněji národa, jenž tímto dojmem působí na základě statistických údajů o počtech vězněných osob: zatímco v Rakousku připadá na 100 tisíc obyvatel zhruba 110 vězňů, z toho 46% cizinců, u nás to bylo před amnestií zhruba 220, z toho pouze 6% cizinců. Ještě nepříznivější je srovnání poměrů v ČR a v Německu. Ač skvělý ekonom, zřejmě si neuvědomil, jakou finanční zátěží pro stát je přebujelé vězeňství.

Jistě nemáme silnější genetické sklony k páchání trestné činnosti než Rakušané a Němci. Proto nápravou nemůže být rozšiřování věznic, ale zásadní změna trestní politiky, zahrnující rozvinutí prevence a postpenitenciární péče.

O amnestii se vyjádřil, že se jedná o zločin, ačkoli se nabízí také jiný pohled na ni, a to jako na drsný vzkaz prezidenta justici, že je neúnosné pokračování v dosavadní praxi bezhlavého posílání lidí za mříže a neodpovědného rozvracení lidských životů nekonečným trestním stíháním. Kritici abolice si neuvědomují, že mezi dlouhodobě stíhanými je část obžalovaných, kteří by nakonec byli zproštěni obžaloby, takže ukončení jejich strádání průtahy řízení bylo oprávněné.

V této souvislosti klade Miloš Zeman scestnou otázku po autorech amnestie. Odpověď je přece jasná: autorem je prezident republiky, který se k rozhodnutí propracovával několik let. Jména jeho rádců nejsou důležitá. Miloš Zeman by se měl spíše zeptat generálního ředitele Vězeňské služby ČR, jak by si při plném původním počtu vězňů poradil, až by někdy koncem léta vyčerpal příděl prostředků ze státního rozpočtu na provoz. A hlavně by se měl zajímat, co se má udělat, aby na konci jeho mandátu opět nepraskaly věznice ve švech a aby v evidenci soudů znova nebylo 150 nebo i více kauz, které se vlečou déle než 8 let. Kritici amnestie si vedou tak agresivně a s takovou samozřejmostí, že ani tak zkušený politik, jakým nesporně je nově zvolený prezident, si nevšiml, že viníci smutného stavu českého trestního řízení vůbec nepřipouštějí, že by měli svůj díl viny jak na přeplněnosti věznic, tak na neúnosné délce některých procesů. Žádat po komunitě soudců a státních zástupců, aby vyhodnotili amnestii jako popud ke změně chování snad ani nelze, považovali by to za nehoráznost, protože přece nikdy nechybují. Pojede se dále po staru a věznice se rychle znova naplní.

Nebudu vyčítat zvolenému panu prezidentovi vyjádření, že nepočítá s žádnou amnestií, protože to je mimořádné opatření, k němuž by se nemělo sahat příliš často. Naproti tomu jsem přesvědčen, že milost prezidenta republiky má v systému nezastupitelné místo jako nástroj k odvrácení újmy pro odsouzeného, která by byla větší než újma společnosti z neodpykání části trestu, a řešení problému cestou standardních justičních postupů je z jakýchkoli důvodů neprůchodné. Jeho téměř absolutní odmítnutí prezidentské milosti je zcela nepřiměřené poměrům v české justici. „Podivné milosti“, udělované Václavem Havlem, vrhly na tento užitečný nástroj stín, jenž přiměl Václava Klause k omezení milostí na pověstnou „špetku šafránu“. Odhaduji, že důvodných žádostí, jež by zasloužily vyhovění, je nejméně dvoj-až trojnásobek. S příchodem nového prezidenta se tedy poměry dále zhorší. Závazek, vyslovený Milošem Zemanem, jej usvědčuje z nezpůsobilosti k soucitu s lidmi v neštěstí.

Racionální jádro má pouze jeho vyjádření k případu Jiřího Kajínka. Sdílím názor, že udělení milosti by nebylo na místě, ale obnova procesu, provedená jiným než původním soudem, zcela nepochybně ano. Miloš Zeman si ovšem neuvědomuje, že tudy cesta nevede, protože jediným zákonným důvodem k povolení obnovy procesu je předložení nového, soudu dříve neznámého důkazu, jenž může změnit výrok o vině. Důvodem k obnově procesu není ani změna zákona, která nastala po právní moci rozsudku a je pro odsouzeného příznivější, a už vůbec ne přání prezidenta republiky.

Miloš Zeman má ovšem naprostou pravdu v tom, že v případě obnovy procesu by se měl věcí zabývat jiný než plzeňský soud – a to ještě netuší, že Kajínkův poslední soudce Tomáš Bouček má do lidumila nadstandardně daleko. Ovšem taková je naše zákonná úprava: o povolení obnovy procesu rozhoduje soud, který věc soudil v první instanci. Že by mohl k věci přistupovat podjatě ? Pravděpodobnost je vysoká, ale to není z pohledu justice důležité, daleko důležitější je pohodlí soudců, kteří by museli nastudovat spis neznámého případu. Že se tak zmenšuje pravděpodobnost, že se nespravedlivě stíhaným dostane spravedlnosti ? Samozřejmě, ale koho to zajímá, kromě odsouzených a jejich okolí ? Občas se prokáže, že nějaký odsouzený se dostal za mříže v důsledku omylu, přehmatu nebo i zlého úmyslu. Vzhledem k tomu, že osobní svoboda je po životě a zdraví jedince a jeho bližních tím nejcennějším, čím je lidská bytost nadána, je otázka, zda stát, v kterém je toto možné a nemá chuť nepravosti tohoto druhu napravovat, má právo považovat se nejen za právní, ale i za civilizovaný. Být prezidentem takového státu není žádná výhra.

Nicméně věc Jiřího Kajínka by se dala řešit způsobem, který by patrně Miloši Zemanovi vyhovoval, kdyby se uskutečnily legislativní změny pravomoci prezidenta republiky, jež již několik let navrhuje spolek Šalamoun. Jde o rozšíření pravomoci prezidenta republiky o právo stížnosti pro porušení zákona, popř. o právo nařídit revizi procesu. Odlišnost od institutu milosti, který by ovšem pro svou nezastupitelnost zůstal zachován, spočívá v tom, že prezident by sám neměnil rozhodnutí soudu, pouze by označil podezřelou kauzu a vše ostatní by pak již opět bylo věcí nezávislého soudu. Současně spolek Šalamoun zveřejnil návrhy na zásadní změny systému vyhodnocování podkladů pro posuzování žádostí o milost, podnětů ke stížnosti pro porušení zákona a pro rozhodování o stížnostech proti nevyhovění žádostem o povolení obnovy, jejichž realizace by tyto nástroje ochránila jak před korupčními, tak před politickými vlivy.

Miloš Zeman ale jedná pouze s profesionály, takže nápady amatérů jej asi nezaujmou. Od odborníků z resortu spravedlnosti ale nic podobného neuslyší, protože kasty státních zástupců a soudců jsou názorově zapouzdřené a podřizují své postoje vůči kritice a návrhům zvenčí zásadě „obrany hradu“, odpovídající jejich samolibému přesvědčení o vlastní neomylnosti, neovlivnitenosti a nezkorumpovatelnosti. Pochybuji, že tento nový prezident se bude o věci práva a spravedlnosti zajímat natolik, aby se pustil do nápravy jejich mravů.

Vyšlo 28.1.2013 na webu spolku Šalamoun a na Politikonu