Podávají proti nim různé stížnosti. Obvykle se ale dovědí, že okruh činů, na které si lze stěžovat, je velice úzký a právě v případě jejich bolesti se stížností nedá zjednat náprava. Postižení časem objeví institut kárného řízení. Zjistí, že každý předseda soudu nebo vedoucí státního zastupitelství, ministr spravedlnosti  a někteří další státní činitelé mají kárnou pravomoc, tedy právo poslat provinilce před kárný soud. Pouštějí se pak cestou podávání podnětů ke kárnému řízení. 

Justiční funkcionáři odmítají řešit jako stížnost nebo kárný podnět jakýkoli poklesek, který dle jejich domnění lze napravit nebo dokonce byl napraven opravným prostředkem, tedy nikoli delikventem, ale jinou institucí. Podle téže logiky by neměl být trestně stíhán lupič, jemuž policie odebrala lup a vrátila jej oloupenému.

V poměru k počtu podnětů ke kárnému řízení je počet skutečně podaných kárných žalob zanedbatelný a odsouzených kárně obžalovaných ještě méně. Projevuje se v tom rozdílnost představ postižených na straně jedné a kárných žalobců a soudců na straně druhé, jaký je správný vzorec chování vykonavatelů spravedlnosti v dané situaci. Číst o něčem ve spisu nebo v novinách a totéž přímo prožívat „na místě činu“ je podstatný rozdíl.
Například vedoucí státní zástupce při hodnocení obsahu podnětu zvažuje, zda napadené jednání je v souladu s obecnými právy státního zástupce. Postižený účastník řízení hodnotí jednání především s přihlédnutím k újmě na jeho právech, kterou státní zástupce způsobil. Zvlášť bolí zásah, o němž státní zástupce mohl vědět, a asi skutečně věděl, že jím svého nedosáhne, čili pouze jím předvedl váhu svého ega.  Stát v tomto směru hraje se stěžovateli přesilovou hru, neboť vyhodnocení důvodnosti stížností a kárných návrhů je v jeho rukou a postižení nemají proti tomu účinné prostředky k obraně. Přísloví o „kaprech, kteří si nevypustí svůj rybník“ je na tento stav přiléhavé.

Obtížnost dosažení postihu za kárné provinění je dána již vymezením pojmu v zákonech. Podle § 87 zákona o soudech a soudcích je „ kárným proviněním soudce zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů“. Podle § 28 zákona o státním zastupitelství je „kárným proviněním zaviněné porušení povinností státního zástupce, zaviněné chování nebo jednání státního zástupce, jímž ohrožuje důvěru v činnost státního zastupitelství nebo v odbornost jeho postupu anebo snižuje vážnost a důstojnost funkce státního zástupce“.