Zdeněk Jemelík: Vězeňství a bezmoc ministra

Podle jeho sdělení Vězeňská služba ČR vystačí s penězi pouze do konce srpna.

Je zřejmé, že je v nelehké situaci. Ministr financí se předběžně vyjádřil k jeho požadavkům záporně, své stanovisko bude jistě hájit a klíče od státní kasy má přece jen on. Potřeby vězeňství jsou ale objektivně dány a jeho podfinancování není novinkou (viz např. http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2011091501, popř. http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2011102001). Dvojnásobný počet vězňů v poměru k počtu obyvatel ve srovnání s jinými státy srovnatelné kulturní úrovně, přeplněnost věznic a pokračující nárůst počtu jejich chovanců, navíc při současném výskytu několika tisíc „vyhýbačů“, jsou nepříjemnou nezpochybnitelnou skutečností. Nicméně, pokud vláda požadavku Jiřího Pospíšila nevyhoví, nebude možné 31. srpna zastavit provoz věznic a vězně vypustit na svobodu. Ministr v takovém případě bude mít možnost na protest odstoupit, ale to zejména a právě od něj nelze bohužel očekávat. Bude si tedy muset nějak poradit.

O tom, co se v případě záporného rozhodnutí vlády bude dít po 1.září, nepadlo v pořadu ani slovo, ač ministr by měl již dnes mít připraven odpovídající „plán B“ a veřejnost by měl na jeho možné dopady připravit .

Jiří Pospíšil není jediným viníkem daného stavu, který se postupně vytvářel jako důsledek nedocenění všemi polistopadovými vládami významu nejen vězeňství, ale také trestní politiky státu. Shodou okolností ale na něj připadla úloha, aby zvládl momentální kritickou situaci. Nezdá se, že je na ni připraven a že zná rozumná opatření, jak vybřednout z nejhorších potíží i bez navýšení rozpočtu. Mám však obavy, že věci zašly tak daleko, že bezbolestná cesta ani neexistuje.

Jeho koketování s myšlenkou, že by jedním z východisek mohla být přeměna výkonu trestu odnětí svobody na alternativní tresty třem tisícům odsouzených za neplnění vyživovací povinnosti vůči dětem, je čirý populismus a projev neodpovědnosti člověka bez vlastní rodičovské zkušenosti vůči matkám, které jsou nuceny se postarat o děti za jakoukoli cenu, když je jejich otcové ponechali na pospas osudu. Tento trestný čin je v zákoně definován včetně ustanovení o účinné lítosti tak, že až na výjimky se do vězení může dostat jen otrlý neplatič, z kterého stejně nikdo nikdy žádné výživné nevymámí. Je pravda, že tito odsouzení ve vězení většinou nevydělávají a jejich dluhy na výživném narůstají. Jiří Pospíšil by ale měl vysvětlit, z čeho pramení jeho víra, že se po propuštění na svobodu budou chovat odpovědněji než před uvězněním. Zmírnění trestní politiky právě v tomto ohledu by sice skutečně umožnilo uvolnit místa ve věznicích, ale současně by vyslalo signál, že povinnost starat se o děti není třeba brát vážně. Neplatičů by začalo přibývat. Jeden problém by se vyřešil, ale na druhé straně by vznikl jiný: časem by vzrostl počet dětí, živořících v hmotné nouzi.

Náš právní řád ponechává starost o vymáhání dlužného výživného na matkách a nedává jim žádné zvláštní nástroje ke zvýšení jeho účinnosti. Vše by bylo jiné, a k odsouzeným za zanedbání vyživovací povinnosti by bylo možné přistupovat velkoryseji, kdyby se stát zavázal k podpoře dětí neplatičů a k převzetí starosti o vymáhání nedoplatků výživného. Kdysi již prošel parlamentem odpovídající zákon, který narazil na odmítnutí prezidentem republiky se zdůvodněním, že by jeho uplatnění mělo účinek podpory rodičovské neodpovědnosti. Pokus o vrácení zákona na scénu by mohl být cestou k přijatelnosti propouštění odsouzených za neplacení výživného na svobodu, ovšem nelze očekávat, že by se stát v období „škrtů“ chtěl zavázat k finanční péči o jejich děti.

Značné úspory by přinesla přeměna části nižších trestů odnětí svobody na trest domácího vězení. V cestě stojí nedůvěra soudců k uplatňování trestu, který není technicky dostatečně zabezpečen. Dojemné jsou „rituální tanečky“ pana ministra kolem této trapné záležitosti, jimiž se snaží odvést pozornost od skutečnosti, že osobním rozhodnutím způsobil, že dosud nemáme k disposici zařízení pro elektronické hlídání odsouzených. „Kupecké počty“ stačí na zjištění, že od uzákonění trestu domácího vězení uteklo touto cestou ze státního rozpočtu několik set milionů korun českých. Zatím chodíme v bludném kruhu: Jiří Pospíšil předstírá, že obstarání příslušného zařízení půjde snadno a rychle, jen když bude aspoň 500 odsouzených, aby se to vyplatilo. Ale protože zařízení není, soudci kýžený počet nedodají. A kdyby jej i dodali, ukázalo by se, že nic nepůjde snadno a rychle, protože dosud ani nebyl vypsán tendr na dodavatele. A státní rozpočet dále tiše krvácí…

Nebyl by to Jiří Pospíšil, aby se nepokusil využít neblahého stavu k posílení své oblíbenosti: neopomněl zdůraznit, že bude-li o výběru dodavatele hlídacích náramků rozhodovat ON, půjde cestou nejnižší ceny. Považuji za vhodné mu touto cestou připomenout přísloví „ nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit kupovat levné věci“. Cena jako jediné kritérium je ošidné řešení.

V přetahování o peníze pro vězeňství je zjevně silnější stranou ministr financí Miroslav Kalousek. Bohužel přistupuje k věci povrchně upozorňováním na neobsazená tabulková místa ve Vězeňské službě ČR a na vysoký počet jejích příslušníků. Srovnání se zveřejněnými údaji rakouského a bavorského ministerstva spravedlnosti ale ukazuje, že celkový počet příslušníků Vězeňské služby ČR je přiměřený. Lze ovšem namítnout méně efektivní strukturu naší služby: sečteme-li počet pracovníků Generálního ředitelství VS ČR a Ministerstva spravedlnosti ČR, zjistíme, že proti stejně velkému Rakousku máme v resortu zhruba dvojnásobek úředníků. Reorganizace nejen Vězeňské služby ČR, ale celé státní správy resortu spravedlnosti, spojená s odbouráním nadbytečných administrativních míst, je velkou skrytou rezervou, kterou by měl Jiří Pospíšil začít rychle využívat.

Stejně by ovšem asi dopadlo srovnání našich a srovnatelných zahraničních ústředních úřadů i v jiných resortech. Jsme přece klasickou zemí působení Parkinsonových zákonů. „ Škrty“ v tomto směru by sociálně slabé vrstvy obyvatelstva skutečně nebolely. Jenže úředníků je tolik, že svou nepostradatelnost zcela jistě uhájí.

Strašení katastrofickými scénáři vývoje vězeňství se opakuje již několik let, a zatím vše nasvědčuje tomu, že se vztah vlády k němu nezmění, dokud nedojde ke skutečnému výbuchu. Musíme si ale konečně přiznat, že nejsou snadná a rychlá řešení a do hledání koncepčních se nikomu nechce. Vždyť ani pořádně nevíme, proč máme přibližně dvojnásobek jednotkového počtu vězňů než sousední Rakousko a Německo. Jsme skutečně národem kriminálníků ? Veřejnost je rozhořčena zjištěním, že vězni nepracují, ale netuší, že mnozí by pracovali rádi, jenže práce pro ně není, přičemž některé výroby, které byly ve věznicích zavedeny, přešly do soukromého sektoru. Příkladem je např. výroba železničních pražců a telegrafních sloupů. Věznice nemají postavení přednostního dodavatele státních zakázek. Takže justiční palác v Brně mohly sice vybavit nábytkem vězeňské dílny, ale zakázku dostal soukromý dodavatel.

Některé kroky ministerstva nespravedlnosti působí dojmem, že pravice neví, co dělá levice. Hledají se cesty k usnadnění propouštění vězňů, ale nový trestní zákoník zhoršil dostupnost podmíněného propouštění u některých trestných činů, u nichž dříve bylo možno o ně žádat již po odpykání poloviny trestu, nyní až po dvou třetinách. Nové opatření dopadlo i na odsouzené podle starého zákona, jimž se vidina návratu na svobodu podstatně vzdálila.

Nekoncepčnost přístupu k vězeňství se projevuje i v nedocenění práce příslušníků Vězeňské služby ČR, proti srovnatelným profesím platově podhodnocených. Projevuje se to v trvalém nedostatku zejména vychovatelů, pedagogů, psychologů a lékařů. Věznice, v nichž připadá jeden vychovatel na šedesát odsouzených, sotva mohou plnit výchovné poslání.

Chybí přiměřeně rozvinutá postpenitenciární péče. Hledání zaměstnání pro odsouzené po propuštění na svobodu je nesmírně svízelné. Ale vyřazenost ze společnosti spojená s nezaměstnaností je podhoubím pro bujení recidivy.

Jiří Pospíšil žádá o posílení rozpočtu oprávněně. Ale pouhé napumpování peněz do odvětví k pokrytí nejnutnějších krátkodobých provozních potřeb nic nevyřeší a požadavky se budou v příštích letech opakovat, pokud se nezastaví stálé zvyšování počtů odsouzených. Jde o problém celospolečenského významu velké důležitosti. Proto jeho řešení nemůže ležet jen na resortním ministerstvu, ale musí se jím zabývat celá vláda. Je nezbytné analyzovat příčiny neblahého vývoje a hledat cesty k jejich odstranění. Ministerstvu nespravedlnosti patří v tomto směru významná úloha. Dosud se jí příliš nevěnovalo, a to nejen za působení současného ministra. Na nápravu je nejvyšší čas.