Podle jeho sdělení Vězeňská služba ČR vystačí s penězi pouze do konce srpna.

Je zřejmé, že je v nelehké situaci. Ministr financí se předběžně vyjádřil k jeho požadavkům záporně, své stanovisko bude jistě hájit a klíče od státní kasy má přece jen on. Potřeby vězeňství jsou ale objektivně dány a jeho podfinancování není novinkou (viz např. http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2011091501, popř. http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2011102001). Dvojnásobný počet vězňů v poměru k počtu obyvatel ve srovnání s jinými státy srovnatelné kulturní úrovně, přeplněnost věznic a pokračující nárůst počtu jejich chovanců, navíc při současném výskytu několika tisíc „vyhýbačů“, jsou nepříjemnou nezpochybnitelnou skutečností. Nicméně, pokud vláda požadavku Jiřího Pospíšila nevyhoví, nebude možné 31. srpna zastavit provoz věznic a vězně vypustit na svobodu. Ministr v takovém případě bude mít možnost na protest odstoupit, ale to zejména a právě od něj nelze bohužel očekávat. Bude si tedy muset nějak poradit.

O tom, co se v případě záporného rozhodnutí vlády bude dít po 1.září, nepadlo v pořadu ani slovo, ač ministr by měl již dnes mít připraven odpovídající „plán B“ a veřejnost by měl na jeho možné dopady připravit .

Jiří Pospíšil není jediným viníkem daného stavu, který se postupně vytvářel jako důsledek nedocenění všemi polistopadovými vládami významu nejen vězeňství, ale také trestní politiky státu. Shodou okolností ale na něj připadla úloha, aby zvládl momentální kritickou situaci. Nezdá se, že je na ni připraven a že zná rozumná opatření, jak vybřednout z nejhorších potíží i bez navýšení rozpočtu. Mám však obavy, že věci zašly tak daleko, že bezbolestná cesta ani neexistuje.

Jeho koketování s myšlenkou, že by jedním z východisek mohla být přeměna výkonu trestu odnětí svobody na alternativní tresty třem tisícům odsouzených za neplnění vyživovací povinnosti vůči dětem, je čirý populismus a projev neodpovědnosti člověka bez vlastní rodičovské zkušenosti vůči matkám, které jsou nuceny se postarat o děti za jakoukoli cenu, když je jejich otcové ponechali na pospas osudu. Tento trestný čin je v zákoně definován včetně ustanovení o účinné lítosti tak, že až na výjimky se do vězení může dostat jen otrlý neplatič, z kterého stejně nikdo nikdy žádné výživné nevymámí. Je pravda, že tito odsouzení ve vězení většinou nevydělávají a jejich dluhy na výživném narůstají. Jiří Pospíšil by ale měl vysvětlit, z čeho pramení jeho víra, že se po propuštění na svobodu budou chovat odpovědněji než před uvězněním. Zmírnění trestní politiky právě v tomto ohledu by sice skutečně umožnilo uvolnit místa ve věznicích, ale současně by vyslalo signál, že povinnost starat se o děti není třeba brát vážně. Neplatičů by začalo přibývat. Jeden problém by se vyřešil, ale na druhé straně by vznikl jiný: časem by vzrostl počet dětí, živořících v hmotné nouzi.