Byť s taoismem patrně nesouvisí, životní zkušenost mě vede k uznání, že často může být pravdivé. Paradoxně si je v poslední době často vybavuji při sledování zápasů Andreje Babiše s protivenstvími, jimž čelí jako šéf koalice. Pochybuji, že se v soužití s koaličními „přílepky“ a panem prezidentem cítí šťasten. Jde o velmi silnou osobnost. V posloupnosti českých předsedů vlády mnohé z nich zastíní. Dařilo se mu jako podnikateli. Vybudoval obrovskou úspěšnou firmu. Zkušenosti z jejího řízení přenesl do politického života. Vytvořil politické hnutí, které ve volbách nemá konkurenci. Stojí za ním třetina národa. Stal se ministrem financí a následně dvakrát předsedou vlády.

Přesto jeho současné postavení má do pohodovosti daleko. Potíže mu nedělá tolik opozice, jako představitelé pidistran, jež přibral do hry a pomohl jim k podílu na moci. Moc jim vstoupila do hlav nepřiměřeně jejich nepatrné voličské podpoře. Kromě toho pan předseda vlády musí nějak vyžít s prezidentem republiky, který ho porazil v prezidentských volbách a rovněž je velmi silnou osobností s politickými názory, jež se od jeho viditelně liší. Ústava (popř. ústavní zvyklosti) ho nadala pravomocí korigovat některé kroky předsedy vlády. Neváhá využít ji, když to je dle jeho názoru k dobru státu. Někdy ovšem někomu šlápne na palec, vyvolá pohoršení a předseda vlády musí ve vyvolané situaci „bruslit“.

Do choulostivé situace ve vztahu k panu prezidentovi kvůli jeho neochotě vyhovět touze po významném místě na slunci se dostali poslanci za Motoristy, pánové Petr Macinka a Filip Turek. Pan prezident neuhnul ani o píď před touhou Filipa Turka po ministerském křesle, nejdříve po úřadu ministra zahraničí, pak aspoň ministra pro životní prostředí, když už nic lepšího nebylo. Petr Macinka jako předseda strany a neodbytný bojovník za splnění nároků Filipa Turka se do boje pustil s vervou. Zapomněl při tom na obecná pravidla slušného chování k starším významným lidem.