V Otázkách ze dne 29. ledna 2012  se sice jako obvykle natřásala samolibostí, nicméně výřečností na svého „synovečka“ již nestačila a kromě několika „perel“ z ní mnoho moudra nepadalo.

Poslání opoziční političky plnila na nedostatečnou. Jiřího Pospíšila pouze doplňovala, ač by jej měla ze zásady kárat. Jen jednou se pokusila o odpor tvrzením, že současná neúnosná situace ve vymáhání pohledávek exekutory vznikla proto, že „ dopustilo se hlavně to, že se vytvořil monopol exekutorů…pustili se z řetězu a plíživou formou  se dospělo ke stavu, který dnes máme a vyvrcholilo to tím, že vznikly obavy, že se zexekutuje i Karlův most“ a dále uvedla, že „selhaly kontrolní mechanismy“ a viníkem je ministerstvo. Příznačně  použila neosobní vazby se zamlčeným „ono“, kterou mluvčí obvykle používá, když chce naznačit, že s malérem nemá nic společného a zavinili jej „oni“. Nedodala, že právní základy pro činnost exekutorů položila vláda sociálních demokratů a v době, kdy byla nejvyšší státní zástupkyní, přístup státních zástupců k trestním oznámením na exekutory a lichváře byl vesměs odmítavý. 

Překvapilo mě její vyjádření o personální situaci v justici, v které působí „staří ještěři, spojení se špatnou minulostí a nasáklí  praktikami z minulosti, které dnes odsuzujeme“, kteří by mohli „nalézt“ do zamýšlené Nejvyšší rady soudnictví a zablokovat reformy. Podpořila tímto roztomilým způsobem ministrův oprávněně zdrženlivý postoj k tlaku na ustavení soudcovské samosprávy. V tomto článku není na probírání námětu justiční samosprávy místo, nicméně: v tomto bodě pana ministra za zdrženlivost chválím.

Na jiném místě Marie Benešová projevila naději, že při reformě státního zastupitelství dostanou příležitost mladí lidé bez zátěže z minulosti.

Nemohu jejím výrokům personálních otázkách rozumět jinak, než jako projevu nespokojenosti nad promořením soudnictví a státního zastupitelství normalizačními dinosaury, kteří navíc ovládají  většinu řídících funkcí. Pokud jsem ji pochopil správně, byl by její názor v souladu se zněním ústavního nálezu I.ÚS 517/2010, v němž se ve vztahu k bývalým členům KSČ mezi soudci uvádí: „…hodnotový systém členů KSČ byl často odchylný od hodnotového systému moderního demokratického právního státu. Z povahy věci mohl a stále ještě může v té či oné míře ovlivňovat rozhodování jednotlivých soudců“. Kdybych věřil na zázraky, myslel bych si, že se paní exprokurátorka vyvíjí směrem k názorům spolku Šalamoun, který  jí je určitě z hloubi duše protivný a téměř od samého začátku jejího jmenování nejvyšší státní zástupkyní proti ní vystupoval. O myšlenkovém sblížení mohu žertovat jen proto, že Šalamoun od svého vzniku před osmnácti lety soustavně a při každé příležitosti brojil proti ovládání soudnictví a státního zastupitelství předlistopadovými soudci a prokurátory, zvláště bývalými členy KSČ. Také Marii Benešové předhazoval její dlouholeté posluhování protiprávnímu režimu v jeho prokuratuře.