Z výše mého blízkého životního jubilea dodávám, že příliš vysoký věk může společnost vnímat jako starcovu nepřístojnost a odvrátit se od něj. Nesouhlasím ani s rozšířeným názorem, že stáří je vždy obdobím zaslouženého klidu. Procházím právě nejhorší etapou svého života.
Z rozjetého rychlíku není radno vyskočit za jízdy. Můj vlak jede stále dále po trati, po které se rozjel před mnoha lety. Ač dnes vystupuji jako opora pro domněle či skutečně nespravedlivě stíhané, více než před třiceti lety jsem začal jako oběť trestného činu, kterým se policie nechtěla zabývat. Stěžoval jsem si tak dlouho, až jsem se dostal do péče policisty Jana Mareše, tehdy specialisty Policejního prezidia pro finanční kriminalitu. Než ale stačil udělat cokoli v můj prospěch, byl zatčen a posléze odsouzen k trestu odnětí svobody. Začal jsem se o jeho případ zajímat a napsal jsem první sérii celkem sedmi článků, rozebírajících důkazní situaci.
Současně jsem v té době marně usiloval o spojení se Spolkem Šalamoun předsedy Johna Boka, jenž měl být úspěšný v prosazování spravedlnosti. Vyprávělo se tehdy, že soudce, který uvidí v soudní síni neodmyslitelný klobouk Johna Boka, začne soudit slušněji. Náhoda tomu chtěla, že jsme se posléze sešli ve skupině přátel plukovníka Jana Mareše, usilujících o nápravu jeho osudu Prezident Václav Havel nakonec Jana Mareše omilostnil. Doprovázel jsem ho k soudu, když si šel vyzvednout rozhodnutí o milosti.
S Johnem Bokem jsme se stali blízkými přáteli. O něco později jsem vstoupil do Spolku Šalamoun a zapojil jsem se aktivně do jeho činnosti. V té době Šalamoun těžil z osobního přátelství mezi Johnem Bokem a prezidentem Václavem Havlem.. Mělo to příznivý vliv na jeho postavení v očích veřejnosti, ale i na respekt ministrů a soudců.
Zvolení Václava Klause prezidentem republiky jsme přijali s obavami. Ještě před zvolením se vyjádřil, že milostí prezidenta republiky bude jako šafránu. Začal jsem se učit psát podněty ke stížnosti pro porušení zákona, jimiž se Šalamoun dříve nezabýval. Ale Klausova praxe byla dosti odlišná od jeho hrozivého prohlášení. Dříve, než jsem se stal členem Šalamouna, vyprosil jsem u něho druhou milost pro odsouzenou, kterou Václav Havel omilostnil jen částečně. Prezident Václav Klaus se k našemu překvapení projevil jako vstřícný k občanským aktivitám. Přístup do jeho kanceláře byl poměrně snadný. Pokud s námi nejednal osobně, vždy nám trpělivě naslouchali pánové Weigl a Jakl. Pracovnicí kanceláře si dlouho vyprávěli o mé drzosti, s kterou jsem bez předcházející dohodl s sebou přivedl Adélku Vražednici, pravomocně odsouzenou za pokus o vraždu, která tehdy ještě nenastoupila trest. S agendou milostí nakládal Václav Klaus uvážlivě. Zavedl náročný způsob vyhodnocování žádostí, z nichž mnohé sám četl a prožíval. S odstupem soudím, že „špetka šafránu“ sice mohla být o něco větší, ale rozhodně nebyla nicotná, a nevyskytovaly se „podivné milosti“, jež vrhaly špatné světlo na některá rozhodnutí prezidenta Václava Havla.
Po odchodu Václava Klause z funkce se již součinnost občanských aktivistů s hlavou státu neopakovala. Vlídné prostředí a otevřené dveře Kanceláře prezidenta republiky zůstávají pouze v našich vzpomínkách. Pro mne osobně součinnost s Václavem Klausem a jeho spolupracovníky jeho odchodem neskončila. Jako publicista jsem podporoval jeho snahy o potírání soudcokracie. V dobrém vzpomínám na rozhovory s ním na zámečku.
Jak v praxi Spolku Šalamoun, pak později spolku Chamurappi opakovaně vyvstávala potřeba jednání s ministrem spravedlnosti. Potřebnost je dána tím, že ministři spravedlnosti žijí v informační bublině, do které jejich podřízení vpouštějí pouze informace, které uznají za vhodné. Ministra mohou snadno svést k nesprávným rozhodnutím. Styk mezi předsedou spolku či jeho spolupracovníky a ministrem spravedlnosti býval běžnou záležitostí. Ochota přijímat potížisty a dokonce vycházet vstříc jejich námětům byla u jednotlivých ministrů různá, nikoli však zásadně odmítavá. Osobně jsem jednal se všemi ministry počínaje skvělým Pavlem Němcem, mimo Karla Čermáka, jenž zastával úřad jen krátce, a mimo Marie Benešové, s kterou jsem osobně jednat nechtěl. Významná bývala i úloha 1. náměstků, kteří někdy působili jako mosty mezi potížisty a ministrem. Mezi nimi vynikal soudce Vladimír Král.
Pro mne idylka skončila po návratu Pavla Blažka do úřadu. V době jeho prvního mandátu se zařadil mezi mé oblíbence. Cenil jsem jeho právnickou vyspělost, obecnou vzdělanost a přátelské chování. Po návratu mě přijal dne 23.srpna 2022, kdy jsme pohodovým rozhovorem strávili téměř hodinu. Od té doby styk se mnou zásadně odmítal až do 5. prosince 2024, kdy mi poskytl 20 min. v Poslanecké sněmovně. Tvářil se vstřícně a vydal příkazy v mých věcech, jež byly splněny jen z nepatrné části a chráněnci Chamurappi nezískali žádný prospěch.. Změnu jeho chování jsem nepochopil. Jako publicista jsem jej nenapadal, naopak jsem jej podpořil, když jej novináři kritizovali kvůli „pivu“ s lobbistou Martinem Nejedlým a později, když se bouřily stavovské organizace kvůli jeho moudrému rozhodnutí nejmenovat soudce Aleše Novotného místopředsedou Krajského soudu Brno.
Zvláštní postavení měli občanští aktivisté po r. 2010, kdy po nástupu Pavla Zemana do úřadu nejvyššího státního zástupce začaly debaty o reformě státního zastupitelství. Spolek Šalamoun byl respektovaným účastníkem diskusí. Do eklepu Poslanecké sněmovny se dokonce dostal jeho vlastní návrh zákona o státním zastupitelství. Vše skončilo s opuštěním snahy o reformu státního zastupitelství. O systémovém zapojení občanských aktivistů do tvorby legislativních návrhů v současnosti nemůže být řeči.
Můj celkový pohled na vývoj postavení občanských aktivistů v dění v justici je depresivní. Všude je dost právnicky vzdělaných úředníků, kterým se nehodí, aby do jejich počínání vstupovali mírně poučení laici, kteří přistupují k problémům justice z pohledu jejích obětí.
S úpadkem veřejného zájmu o činnost občanských aktivistů jde i nezájem sponzorů o jejich podporu. Považuje se téměř za posvátnou povinnost finančně silných jedinců a institucí podporovat různé sportovní aktivity. Není obtížné sehnat několik milionů Kč např. na podporu fotbalového klubu, zatímco pár tisíc pro spolek justičních potížistů jsou neúčelně vyhozené peníze.
Je pravda, že výkonnost fotbalistů je měřitelná počtem vyhraných zápasů, zatímco kvantifikovat hodnotu podpory zproštěných obžalovaných je asi nemožné. Advokáti obvykle rádi přijímají podporu jejich klientů justičními potížisty. Oprávněně si nechávají vyplácet palmáre, zatímco jejich aktivističtí spojenci mohou čekat pouze na sponzorské dary a zavřít krám, když se sponzoři nenajdou. Spolek Chamurappi zasáhl úspěšně do osudů čtrnácti žadatelů o podmíněné propuštění, z nichž větší část by s žádostí bez jeho zásahu nabídkou převzetí společenské záruky neuspěla. 14 úspěšných žadatelů získalo v souhrnu určitě více než 30 let svobody. Jakou hodnotu má rok svobody? Má smysl, aby pokračoval spolek Chamurappi v činnosti?
V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního vydání mé knihy Škůdci v taláru. V knihkupectvích je ale také novější druhý díl.
Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.
Zdeněk Jemelík
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
