O strašlivých finančních účincích vydírání, o hubeném výsledku prvního pokusu o vyšetřování a zejména o netečnosti orgánů činných v trestním řízení při prověřování údajů, jež s velkým zpožděním, ale přece, předložil zadavatel vydírání Roman Šulyok. Jeho svědecká výpověď před soudem a obsah sdělení, jež učinil před zahájením prověřování při mých návštěvách ve věznici, jsou v souladu s poznatky poškozených. Působí proto věrohodně. Nemohu proto strávit taktiku, použitou při pátrání po totožnosti zakuklenců. Nezapomenutelný je pro mne výrok vyšetřovatele, že s podezřelým „dodavatelem“ zakuklenců nelze zacházet drsně, protože dlouho a dobře slouží. Jeho profesní status je zjevně důležitější než utrpení a škody, jež postihly poškozené.

Přemýšlím také o mravním profilu účinkujících v jesenické akci. Vynechávám Romana Šulyoka, který si za své jednání vysloužil trest odnětí svobody a pozdější spoluprací s GIBS projevil jakési pokání. Samozřejmě, jím do akce vtažení lidé určitě jednali pod vlivem jeho stížností na křivdu, již se na něm měli dopustit poškození. Ale svévolný výkon spravedlnosti nezákonným postupem je neomluvitelný: je nepřípustné brát spravedlnost do nepovolaných rukou.

Zakuklenci, kteří se nechali najmout na násilné nakládání s poškozenými, zřejmě nejsou mravně bezúhonní. Ale co si máme myslet o mravní úrovni trojice vysokoškolsky vzdělaných právníků, kteří se nechali zlákat k účasti na vydírání, ačkoli v souladu s jejich vzděláním měli Romana Šulyoka od svévolného jednání odradit? Jak je možné, že mu prodali své svědomí?