Až roku 1950 byly vrchní soudy zrušeny a Nejvyšší soud přesunut z Brna do Prahy z důvodu penzionování režimu nepohodlných soudců. Roku 1969 se obnovila čtyřstupňová soustava. Pod československým Nejvyšším soudem vznikly dva nejvyšší soudy republik. Po rozdělení Československa se republikový nejvyšší soud přejmenoval na Vrchní soud v Praze pro Čechy a 1996 vznikl Vrchní soud v Olomouci pro Moravu a Slezsko.

Většina řízení začíná u okresních soudů, odvolání řeší soud krajský. Věci méně obvyklé začínají u soudů krajských a odvolání řeší vrchní soud. Jako je dobrý lékař, který určitou věc operuje často, i soudce získá zkušenost opakováním určitých sporů. To si uvědomili na Slovensku, kde je třístupňová soustava. Proto stanovili, že věci, které začínaly za Československa na kraji, začínají jen u okresního soudu v krajském městě s působností pro celý kraj.

Zrušení vrchních soudů má smysl, budou-li všechny případy začínat u všech okresních soudů. To však odbourá specializaci soudců v závažných věcech, jež se v okrese vyskytují řídce. Proto je navrhováno, aby místo dvou vrchních soudů bylo utvořeno 8 či 14 soudů, které se sice budou jmenovat okresní, ale s krajskou působností, a jež budou řešit věci, které dnes v prvním stupni soudí krajský soud. Než jít cestou kočkopsů, tedy krajských soudů co do působnosti, ale okresních podle názvu, je lepší přenést z krajských soudů na všechny okresní soudy spory, u nichž to lze. Pak nevznikne spor, co má řešit skutečný okresní soud a co okresní soud pro celý kraj. Specializovaná prvoinstanční agenda se nechá kraji a zachovají se vrchní soudy.