Ústavní soud uznal otcovství dvou mužů k jednomu dítěti. Co si o tom myslet?

Nález Ústavního soudu z 29. 6. 2017, I.ÚS 3226/16, potvrdil revolucionářský charakter našeho Ústavního soudu. Ústavní soud se postavil proti Nejvyššímu soudu v otázce uznání rodičovství dvou otců. Nejvyšší soud odmítl uznat cizozemské rozhodnutí uznávající rodičovství dvou mužů vůči dítěti, které bylo narozeno za použití náhradní matky. Nejvyšší soud zde vyšel se zásady výhrady veřejného pořádku, která umožňuje odmítnout uznat cizozemská rozhodnutí pro rozpor se základy právního řádu. Ústavní soud však tento princip popřel a otevřel náš právní řád pronikání čehokoliv. Zasedá-li náš Ústavní soud, nemůže si být nikdo jist ničím, ani tím, že nepromění muže v ženu a místo tatínka a maminky nám všem vnutí označení rodič 1 a 2. Ovšem přístup, který užil Ústavní soud ve věci rodičovství dvou mužů, může užít i v legalizaci mnohoženství. Vždyť určitě začne někdo tvrdit, že právo na to, aby taťka měl čtyři ženy, je součástí lidského práva na rodinný život.

Slýcháváme, že Ústavní soud je strážce ústavnosti. Je logický předpoklad, že každé dítě má jednoho otce a jednu matku tedy neústavní?

Ústavní soud se rozhodl mocensky zasáhnout do základů rodinného práva u nás. Již dříve zrušil zákonné omezení pro osoby žijící v registrovaném partnerství jako jedince osvojit dítě. Odůvodnil to tím, že musí přihlížet k společenským změnám a nemůže před nimi zavírat oči. Ovšem společenský vývoj ve věcech jako je rodina má reflektovat v parlamentní demokracii především zákonodárce a pokud tak neučinil, je to součást jeho rozhodnutí nechat právo takové, jaké bylo dosud. Z hlediska demokracie založené na volbách, která je základem našeho státu, je nesprávné, že ti, kteří svou politickou bitvu prohrají v parlamentu, respektive ve volbách, využívají Ústavní soud, který je ochoten takové prohrané volební a parlamentní bitvy měnit svým rozhodnutím. To je příklad, z pohledu demokracie, nesprávného soudního aktivismu a soudcokracie. Soud uvedl: „Ústavní soud samozřejmě nemůže přehlížet, že v současnosti dochází k zásadním změnám ve způsobu soužití osob, že na rozdíl od tradičnějšího pojetí rodin, předpokládajícího zpravidla společný život více generací, žije stále více osob samostatně (tzv. singles), počet nesezdaných párů (soužití druha a družky nebo jiné podoby kohabitace) se přibližuje počtu párů sezdaných a rozvod manželství je vnímán jako něco téměř přirozeného... Před těmito jevy Ústavní soud nemůže „zavírat oči“. (Bod 37 odůvodnění nálezu Ústavního soudu z 14. 6. 2016, Pl. ÚS 7/15. Odsouzení tohoto nálezu obsahuje výstižně odlišné stanovisko ústavního soudce prof. Vladimíra Sládečka.)

Jde tedy o důsledek boje Ústavního soudu za získání větší moci?