Vážená paní předsedkyně AVČR,

Ve svých vystoupeních v rámci volební kampaně jste do svého programu zahrnula i princip řešit akademické problémy decentně leč zásadově a na bázi argumentů. To by znamenalo jak podstatnou změnu pro zdravé klima uvnitř Akademie, tak i následně pro to, jak ji vidí veřejnost a jak velká pak bude ochota jejich volených zástupců k financování vědy. Což je vpravdě jádro pudla, neb dosud Akademie úspěšně pracovala naopak na snižování svého kreditu.

Zdařilou, přímo učebnicovou ukázkou je nedávné dění, resp. dlouhodobá neaktivita, kolem kauzy kmenových buněk, která pak kulminovala vloni na jaře. Kmenové buňky jsou samozřejmě velmi důležitý směr výzkumu. Jenže u nás se rozvíjela linie, která jinak není ve světě důležitá prostě proto, že s ní nikdo neuspěl, a která ani nepracuje s univerzálně použitelnými kmenovými buňkami. Naopak nejdůležitější je dnes směr, který otevřel japonský nobelista Yamanaka, který právě zvládl produkci oněch univerzálních kmenových buněk. A pak pružně dostal od japonské vlády z našeho pohledu astronomické částky, aby výsledky tohoto základního výzkumu perspektivně přecházely do medicinské praxe. Ale tomu to cíli je i Yamanakův tým zatím ještě vzdálen. Např. - prvně se musí vyřešit otázka, jak vyloučit, aby se pro pacienta připravené jeho vlastní univerzální kmenové buňky v místě nově vznikajícího náhradního orgánu nemohly případně zvrhnout do nekontrolovaného bujení. Leč to hovoříme o pokrocích v japonském výzkumu, a to je dost jiná planeta. V našich skromných poměrech se sice po roky ozývaly kritické hlasy stran zaměření tuzemského výzkumu kmenových buněk, Akademie však ty hlasy ignorovala jako by se ji netýkaly, a byla vytrvale nečinná. Jednat začala teprve až pět minut po dvanácté - až když už věc byla široce medializovaná. Kořen té neaktivity byl ale v tom, že v se v Akademii dodnes nestala samozřejmostí otevřená neomezovaná kritická diskuze, což je jinak ve světové vědě tradice již od dob renesance. Leč otevřená diskuze v naší Akademii zamrzla v devadesátých letech, když několik oprávněných kritiků bylo cíleně odejito pro ‘přespočetnost’.

Podobně důvěryhodnost Akademie úspěšně nahlodala pověstná Bezouškiáda kolem nikdy nefungující, smyšlené Bezouškovy reakce. Ta sice kulminovala v r. 2012, ale už řadu let před tím vyšlo z iniciativy britské spolupracovnice v časopise Nature varování, že reakci nelze zreprodukovat. A později pak britská Rada pro lékařský výzkum vznesla proti Bezouškovi obvinění z neetického jednání a zaslala je i do Prahy – no, a zde bylo na roky tiše uloženo do trezoru. Přitom dle mezinárodních zvyklostí mají právě mateřské instituce za povinnost takovéto kauzy vyjasnit. V Praze však nikdo nehnul prstem, ač v sázce byla mezinárodní reputace celé instituce. Takovéto vlastní neblahé, intenzivně medializované skandály samozřejmě rozleptávají důvěru že strany veřejnosti - a zákonodárci to reflektují. Třeba u té nikdy nefungující reakce, roky ale oslavované jako ukázková ‘excelentní’ věda, pesimisté hovoří o tom, že to oslavování na grantech mohlo přijít na nějakých 300 miliónů. A kolik se promrhalo na těch apriori neplodných, od základu chybně orientovaných výzkumech kmenových buněk? Kolik by se za zlomek těch peněz, kterými si Akademie předplácela jen vlastní ostudy, mohlo udělat dobré vědy! Stačilo, kdyby se třeba jen část rozdělila mezi ty, co byli odejíti pro tu ‘přespočetnost’, tedy proto, že jen oprávněně kritizovali podivné poměry. Leč akademické vedení vzniku a bobtnání těch skandálů fakticky jen nečině přihlíželo, místo aby rázně v předstihu jednalo. A to je ta otázka nezdravého vnitro-akademického klimatu. Všichni vědečtí pracovníci proklatě dobře vědí, že každému z nich hrozí, že bude odejit pro ‘přespočetnost’. Stačí jen v nevhodnou chvíli kritizovat nesprávným směrem. A tak se mlčí, a tak vznikají kauzy jako kmenové buňky, Bezouškova reakce, před tím sádrový kýč z pouti označovaný za přelom v historii, předtím objev nikdy neexistující super-výbušiny, atd. Ty deformované poměry možná pomůže přiblížit má dosti bizarní osobní zkušenost s jedním z pozdějších akademických hodnostářů.