Dokonce to vypadá tak, že i Česká televize se snaží napravit svou pověst a k vzpomínanému výročí pozvala nejen historiky znalé věci, ale až na výjimky (většinou šlo jen o politiky), odborníky oproštěné od všech možných historických stereotypů a zbavených ideologické zaslepenosti.

Nejenže se zde s velkou mírou zasvěceností mluvilo o spontánním lidovém odporu vůči mnichovskému ujednání. Objektivně se hodnotilo chování tehdejších politických stran včetně jindy proklínané KSČ, i jejich debaty na půdě parlamentu i vlády, nezapomnělo se ani na vystoupení části české a kosmopolitní aristokracie na podporu republiky. Dokonce se opakovaně chválila práce Jana Tesaře Mnichovský syndrom a v ní obsažené pozitivní hodnocení politiky Edvarda Beneše, více než dvě desetiletí hanobeného jak zbabělce.

Neznamená to, že by se o všem psalo a mluvilo zcela otevřeně. Ani profesorské autority z KU nezmínily např. chování v době mnichovské krize pozdějšího německého válečného zločince Ernsta von Weizs?ckera (1882-1951), člena NSDAP a SS, tehdy Státního tajemníka, ale i rozsudkem v tzv. Wilhelm-strassen Process válečného zločince, ve vzpomínané době propagátora hesla o „chemickém rozmělnění Československa“. Jeho synovi Richardovi ((1920-2015), jednomu z významných německých politiků (spolkovým prezidentem 1984-1994), který se zasloužil o tzv. německé vyrovnání s minulostí, a kterému se dostalo při jeho návštěvách Prahy (1990 a 1991) všech možných poct a vyznamenání z iniciativy Václava Havla a tehdejšího kancléře Karla Schwarzenberga.