To, že se nových výkladů starých dějů zmocňují historici, kteří nemají žádnou osobní zkušenost s „osmašedesátým“, a dokonce ani s následujícími léty normalizace, by nám nemělo vadit. Tak to bylo a tak to bude všude tam, kam pronikla tradice starořímských Historiae nebo Annales. Horší je to se vzpomínáním pamětníků nebo historiků, kteří používají k sepsání „dějin“ jako důležitého pramene svého paměti a obohacují je často nedostatečně kriticky posouzeným a prostudovaným vzpomínáním jiných. A protože víme, stejně jako současný prezident Miloš Zeman, že paměť má s během let se objevující nejen svá bílá, ale i černá místa, je to s takovými vypravěči a jejich legendami zapeklité.

Josef Petráň, významný český historik a dlouholetý profesor Filosofické fakulty UK tvrdí, že autor této stati byl v roce 1968 předsedou ZO KSČ na Filosofické fakultě, ačkoli on sám, tehdy člen KSČ, musí vědět, že to byl profesor Zdeněk Stříbrný. Kdyby si alespoň zjistil, kolik mi bylo v té době let, nemohl by takovou pitomost za zády s autoritou University Karlovy napsat. Ale možná je to složitější. Události roku 1968 nebyly jenom bojem frakcí uvnitř KSČ a dokonce ani střetnutím „reformních a konzervativních“ komunistů, ale také vystoupením specifické nekomunistické opozice intelektuálů, studentů a „angažovaných nestraníků“. Byla to ale také krátkodechá příležitost pro zásadní odpůrce československého komunismu prohlásit veřejně, že v ČSSR jsou lidé, kteří KSČ a ostatní strany Národní fronty nepovažují za reprezentanty svých zájmů.

Tato skupina byla dost heterogenní, od sociálních demokratů po katolíky sociální a demokratické orientace, ale nikoli tak hysterická jako „reformní komunisté“, kteří v roce 1968 viděli svou příležitost, jak se zbavit svých dědičných hříchů. Možná se mýlím, ale dodnes, po půlstoletí, jsem nenašel zmínku o pokusu sociálních demokratů v červnu 1968 vystoupit ze svého stínu, kterým byla pro mnohé z nich vězení a koncentrační tábory. Stejně jako o studentech, kteří se ptali nikoli na o „reformu“ a „socialismus s lidskou tváří“ spíše „Jak dlouho ještě?“, což byla otázka po smyslu „vedoucí úlohy strany“, tehdy od 1960 oktrojované do „socialistické ústavy“. Proto je také zapomenuto, že proti Vaculíkově manifestu 2000 slov nebyli zaujati jen „konzervativní“ komunisté, ale také ti, kterým autorovo volání po „zakládání akčních výborů“ příliš připomínalo „Vítězný únor 1948“.