Jednak je téměř nemožné rozlišit, které verbální a obrazové sdělení v tištěných a audiovizuálních médiích je pravdě odpovídající,  jednak je téměř nemožné poznat, zda si nejen olympijští bafuňáři, sportovní komentátoři a zpravodajové, ale dokonce i samotní sportovci z nás nedělají legraci. Podobně jako Jaroslav Hašek, který ve snaze zlepšit svou finanční situaci vymýšlel neznámé druhy fauny a mátl i těšil konzumenty svých fikcí. Kdyby si v MOV navíc přečetli Hrabalovu povídku „I naše chyby jsou dokonalé“, ve které neúspěchy vynikajících sportovců na OH v Barceloně (1992) obohatil jejich fiktivním, ale také možným existenciálním prožitkem, možná by pečlivěji vážili svá vylučovací rozhodnutí.

Takto se jim podařilo, když ne navěky, tak alespoň na dlouhou dobu vložit do dějin sportu příběh dvojnásobné  olympijské vítězky  Jeleny Isinbajevové, mj. trojnásobně vyhlášené  „atletkou světa“ a dvakrát Evropy (skokanka o tyči, která překonala téměř třicet různých rekordů),  nikdy nedopující, ale přesto „vyloučené“.  Možná si „výboři“ neuvědomili, že Isinbajevová právě je nepotřebuje ke své historické velikosti, a že právě oni jsou již dnes odcházejícími do zapomenutí. Možná je to jen náhoda, ale mediální obraz českých reprezentantů na OH v Riu vypadá, jako kdyby jeden po druhém rezignovali ze solidarity k Isinbajevové na svou účast. S výjimkou několika málo jednotlivců „odcházejí“ jednou kvůli viru Zica,  podruhé, že  „neuspěli, nepostoupili, prohráli...“ anebo se jiným způsobem vytratili.

Český mediální babylon

Nejde jen komentování OH 2016. Naše média hypertrofují i v dalších tématech: zpravodajstvím a komentáři o migraci a terorismu, o pokusu o státní převrat a následující protiakce vládních represivních sil v Turecku, o strachu z nepředvídatelného vývoje na Ukrajině.