Karel Kryl dávno zpíval o „rozkvětu demokracie s kosmetickou vadou“ a dnes by mohl tato svá slova věnovat i „rozkvétajícímu olympijskému hnutí“. Nejde jen o právě probíhající dopingový skandál sportovců Ruské federace, kteří, ačkoli považujeme kolektivní vinu za neslučitelnou s evropskými hodnotami, dostali „kolektivní trest“, protože to vyžadovala politická situace v Evropě a ve Spojených státech. Dokonce nám nejde ani o upozorňování na to, že doping je dnes velký byznys, a že  odvrácenou stranou stejné mince je neméně velký objem peněz, který se točí v „antidopingovém prostředí“.

Chceme se, bez jakékoli víry v nápravu věcí, zamyslet nad krizí kulturní události, kterou oživil Pierre de Coubertin jako tradici pěstování krásy ducha a těla, slavnosti všech, kterým bylo ctí nikoli vítězit, ale účastnit se. Teze o cti účastnit se byla jím doplněna také zakladatelskou myšlenkou „Citus, altius, fortius – Rychleji, výše, silněji!“, která je dnes, bohužel,  chápána jako bojový pokřik na cestě za úspěchem.

Někdy si myslíme, že OH byly v minulosti „čistší“, ale nepropadejme iluzi, že by to byl jen festival všech, kteří chtějí žít v míru a těšit se vzájemnému porozumění. Už  během úřadování předsedy MOV Avery Brundage (1952-1972)  začala eroze olympijského hnutí a jeho původní myšlenky, ačkoli  se tehdy vylučovalo z OH jen kvůli podezření z profesionalismu. Ani páně předsedova  pověst nebyla nejčistší (v roce 1936 odmítl bojkot her v Berlíně, přestože v Německu už platily rasové zákony a her se nemohli účastnit sportovci „židovského původu“). V Mnichova 1972 odmítl přerušit LOH v Mnichově kvůli vraždě 11 izraelských sportovců, stejně jako nesouhlasil s vyloučením výpravy Rhodesie (Zimbabwe) kvůli apartheidu.