Státní rozpočet jsou naše společné peníze. Hospodaření státu je v přeneseném slova smyslu jako hospodaření naší vlastní rodiny. Představme si, že plat rodiny je 20 tisíc Kč čistého. Na svou zdravotní péči by z tohoto úhlu pohledu posílal oněch 7,3%, tj. 1460Kč. Za těch zhruba 1500Kč má náš pomyslný muž k dispozici všechna zdravotní zařízení a veškerou dostupnou péči v případě, že jí bude potřebovat. A může při tom dokonce kouřit, pít, sportovat, riskovat, co jen hrdlo ráčí. Až se ozvou játra nebo ledviny, bude o něj postaráno. 7,3% výdajů na zdravotnictví z celkového HDP nás řadí v porovnání s ostatními státy EU do té skromnější části, co se týká vyspělých států a do čela těch, kterým se říká tzv. „postkomunustické“. Ovšem s výrazně dostupnější zdravotní péčí.
Přesto však má náš zdravotní systém velké rezervy a ne na všechno se dívat optikou makroekonomickou nebo statistickou. Je potřeba šetřit. v systému v tuto chvíli chybí zhruba 1,5 miliardy Kč. Hledají se nová kriteria pro posuzování rentability nemocnic a pojišťoven. Ale také pro ucpávání odtokových děr, které bývají zhusta úmyslně navrtány v toku financí našeho zdravotnictví. Noty pro celý tento orchestr připravuje Ministerstvo zdravotnictví, sledováno a kontrolováno Parlamentem české republiky. Tedy zástupci nás všech.
Přesto se v nedělní debatě Václava Moravce paní europoslankyně Roithová a ministr zdravotnictví Leoš Hegr shodli na tom, že by bylo dobré zřídit jakýsi dohledový orgán ve zdravotnictví, který by hospodaření pojišťoven, nemocnic a zmínění finanční toky ve zdravotnictví kontroloval. Mohl by se jmenovat třeba „Fond národního zdraví“. A byl by financován z čeho? Zase z peněz onoho fiktivního muže, která si posílá 1500 Kč každý měsíc na to, aby mu bylo v případě nouze pomoženo. Tedy ze státního rozpočtu, konkrétněji z oněch 7,3%, která jsou vyčleněna na zdravotnictví, v němž aktuálně chybí zhruba 1,5 miliardy Kč. Přitom si onen fiktivní muž platí úředníky MZ, tedy i pana ministra, poslance i europoslance, kteří mají na efektivitu zdravotnictví dohlížet, a dokonce i správní a dozorčí rady všech pojišťoven.
Nejhůře hospodařící zdravotní pojišťovna je ta největší, tedy VZP. A to od roku 2008 už tradičně. Nepodařilo se jí najít rovnováhu mezi příjmy z pojistného a výdaji na zdravotní péči svých pojištěnců. Ani na tzv. „ostatní náklady“. Není třeba hledat nová kritéria na hospodaření zdravotních pojišťoven, když skutečnost je tak zjevná. Schodek 4,5 miliardy Kč VZP za minulý rok, a to i přes příjem přerozdělených peněz od ostatních pojišťoven, je dostatečně jasný. Přesto z tohoto úhlu pohledu není jasným hodnotícím kritériem ani výše rezerv jednotlivých pojišťoven. Pojišťovny totiž nejsou banky, aby vytvářely nepřiměřený zisk na úkor svých pojištěnců. Přičemž náklady na provoz zdravotních pojišťoven patří k nejnižším v Evropě. Jediným kritériem hodnocení práce pojišťoven je včas a v plné míře zaplacená lékařská péče pro své pojištěnce, přispívající ke spokojenosti lékařů pojištěnců a celého systému zdravotní péče u nás.
Jan Kučera
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Kučera
