Zofia Tarajło-Lipowska: Jak rusisté „zařízli” českou filologii v polské Vratislavi

Z výše uvedené věty ovšem bohužel nevyplývá automatická dobrá znalost spisovné češtiny a seriózní překladatelská aktivita. Není sice možné obecně tvrdit, že pro Poláka, a častěji pro Polku, je studium bohemistiky nejlacinějším způsobem, jak získat odborný stupeň magistra, ale v mnoha případech tomu tak bohužel je. Poláci rádi jezdí do zahraničí za studiem i za prací, je to pociťováno jako životní šance.

Co neodhalí antiplagiátový systém

Možnost výjezdu je snadná, většina studentů bohemistiky přijíždí do Česka v rámci programu Erasmus a zůstanou tam jeden až dva roky, které se jím počítají do období studia. Z tohoto důvodu je Poláků mezi filologickými stipendisty v Česku také nejvíce. Často si najdou prozatímní práci, někteří pracují v Česku i dále, v mnoha případech zůstavají natrvalo. Na pracovišti si vezmou jenom dovolenou, aby doma obhájili magisterskou práci. Z bohemistického hlediska je to přínosné, protože se musejí naučit pořádně češtinu, což jim jejich alma mater nenabízí. Co je v případě delšího pobytu v Česku špatně, je snadnost plagiátování české magisterské práce o české literatuře, čemuž se studentka nebo student se slabší morální páteří neubrání. Antiplagiátový systém to neodhalí, protože jde o překlad celé práce nebo jejich obšírných částí do polštiny. Kompilaci do toho nepočítám, protože ta vyžaduje jakýsi tvůrčí vztah studenta ke svému textu, ale z formálního hlediska by také měla být stíhaná. České magisterské práce jsou občas „přínosné” i pro bohemisty, kteří dosáhli vyšších vědeckých stupňů, o čemž svědčí například vynikající, ale neotištěná práce, kterou kdysi vedli docenti Jan Pilař a Otakar Bartoš. Ta posloužila jako základ habilitační knihy, která vyšla v polštině v Ostravě (podrobnosti lze najít zde) Nechci tvrdit, že motivací pro studium češtiny v Polsku je vždycky kalkulace, jelikož v mnoha případech jde o autentický zájem o český jazyk a zvláště o literaturu. Ta je totiž v Polsku módní a poměrně hojně čtená. I v takovémto případě musí však studentka nebo student myslet na příští zaměstnání a případně vzít v úvahu „metodu” popsanou výše, nebo jí zamítnout, což, se doufám, často stává.

Vratislav, Breslau, Wrocław: tři názvy pro jedno město

Studium českého jazyka a české filologie, respektive slavistika s českou specializací, má v Polsku jak na varšavské, tak i na krakovské univerzitě v různých organizačně formách dávnou tradici. Po druhé světové válce se však Polsko jako stát posunulo západním směrem, a tak se do role velkých a důležitých polských měst vrátila velkoměsta jako jsou Wrocław (česky Vratislav), Poznaň a Štětín (polsky Szczecin), z nichž zvláště Vratislav jako hlavní město Dolního Slezska, historicky velmi těsně spojeného s dějinami Českého království a místopisně mu nejbližšího, by měla důvod, aby zdejší univerzita toto studium zahrnula do svého vědeckého obzoru.

Ve Vratislavi jistá tradice nechybí. Ve čtyřicátých letech 19. století vedl na německé univerzitě ve Vratislavi (tehdy Breslau) seminář slovanských jazyků a literatur František Ladislav Čelakovský. Po něm se angažovali další vědci, mj. Poláci Wojciech Cybulski a Władysław Nehring. Studenstský kroužek se slavistickým zaměřením (zučastnili se ho však jenom Poláci) vedl tady profesor Jan Evangelista Purkyně. Ve Vratislavi zůstaly i knihy ze sbírky, kterou započal právě Čelakovský a která se v poválečných podmínkách částečně ocitla u rusistů, respektive částečně u polonistů. Na polské vratislavské univerzitě patřily (a patří) ústavy, které se zabývaly oběma zmiňovanými jazyky, k Filologické fakultě. Oba tehdy sídlily v budově bývalého kláštera na náměstí biskupa Nankiera č. 15 v centru města. Bývalá vedoucí rusistické knihovny mně vyprávěla, že v roce 1970 obdržela příkaz, aby všechny knihy, které se týkaly bohemistiky, byly odevzdány nově zřízené univerzitě v Katowicích, protože „ve Vratislavi nikdy žádná bohemistika nebude.“ Studium bohemistiky a slovacistiky bylo skutečně zavedeno v Katowicích.

Zlatý věk

V roce 1989 mně však tehdejší rektor Vratislavské univerzity, polonista Mieczyslaw Klimowicz, nabídl vyučování češtiny v Ústavu slovanské filologie (byvalá rusistika mezitím změnila svůj název). Studium českého jazyka a kultury začalo fungovat v roce 1990 jako vedlejší pro studenty jiných oborů. Kolem kolegů a mojí osoby se soustředila skupina entuziasticky naladěných mladých lidí. Mezi přednášejícími se v příštích letech objevili tři odborníci na češtinu, bydlící ve Vratislavi: Pražanka, Slezan a Brňan. K nim se postupně připojovali též Poláci. Většina z nich rychle pokračovala ve své vědecké dráze, účastnila se konferencí a hojně publikovala. Po několika letech se tento obor stal i magisterským oborem, kromě toho bylo zřízeno také večerní bakalářské studium (placené). Historicky vzniklé rozepře mezi polonisty a rusisty však přetrvávaly, kvůli čemuž se Ústav slovanské filologie musel přestěhovat do starší vilky ležící v jiné části Vratislavi.

V devadesátých letech minulého století vratislavská bohemistika kvetla: otiskli jsme dva archy literárních překladů z češtiny: svazek básní a svazek prózy, Petr Jokeš se studenty psal a vydával časopis Rumburak a připravoval s nimi vánoční představení v češtině. Jezdili jsme na několikadenní výlety do Čech, kde se nám podařilo potkat takové české velikány, jako byli Ludvík Vaculík, Václav Havel nebo Jáchym Topol. Na těchto výjezdech jsme kupovali, také pro univerzitu, české knihy, kterých u nás nebylo dost. Ve Vratislavi sídlila sice Polsko-česko-slovenská solidarita, která disponovala velkou sbírkou knih posílaných sem českými a slovenskými emigračními nakladatelstvími, ale nikdy jsme neměli k těmto knihám přístup. Nakonec celá sbírka záhadně zmizela, asi v soukromých sbírkách.

Hned po roce 2000 se postupně dva vratislavští bohemisté (mezi nimi i já) stali samostatnými vědeckými pracovníky, což znamená, že jsme obdrželi habilitace z tohoto oboru. V roce 2002 jsme ve Wrocławi zorganizovali mezinárodní a mezioborovou vědeckou konferenci Vratislav v Čechách – Češi ve Vratislavi, v čemž nás podpořil český konzulát, který ve městě několik let fungoval. V roce 2008 jsme pokračovali konferencí Hranicím už odzvonilo, čímž jsme chtěli uctít zrušení pohraničních kontrol. Současně se vratislavští bohemisté zúčastňovali mnoha jiných konferencí.

Nečekaná zášť

Zdálo se, že se věci pozitivně vyvíjejí, ale rychlý pokrok v tomto oboru a představa, že kolegové nerusisté budou možná profesory, zhrozil asi sehranou skupinku přednašejících v osamělé vilce, protože nám začali házet „klacky pod nohy“. Za svou knihu Dějiny české literatury (Historia literatury czeskiej), která v polštině vyšla v prosinci 2010, jsem sice obdržela cenu ministerstva, nicméně tato publikace byla v Ústavu slovanské filologie přijata nevlídně. Ředitelka ústavu mě zničehonic obvinila z údajně špatné organizace práce bohemistického oddělení, které jsem vedla od 1990, a vyjádřila přání provést v této funkci personální změnu. Novou vedoucí se stala doktorka bez dostatečné kompetence ve svém oboru a bez zkušeností. Dnes už několik roků vědecky nepracuje, zaměstnaná je prý v prodeji nemovitostí.

Dalším velkým příkořím se stalo odmítnutí grantu Mezinárodního visegrádského fondu, který měl umožnit otevření „visegrádské“magisterské specializace, která by mimo bohemistiku zahrnovala vědu o slovenštině a maďarštině. Bohemisté se o tento grant snažili, dostali ho, ale rusistické vedení Ústavu slovanské filologie ho odmítlo převzít, že prý se to jim (rusistům?) nevyplatí. Dva bohemisté těsně před profesurou odešli tedy ze zaměstnání na Vratislavské univerzitě. V dubnu roku 2014 dostali oba tituly profesorů z rukou polského prezidenta. Profesor Jaroslav Lipowski (lingvista, autor pěti vědeckých knih v polštině, češtině a slovenštině) několik roků ještě učil na Univerzitě v Hradci Králové (musím říct, že si odnesl odtamtud dobrý dojem), ale teď se věnuje především překladatelské praxi. Já (badatelka o české literatuře) učím českou literaturu a kulturu na Vysoké filologické škole ve Vratislavi.

Úpadek, nebo stagnace?

Co se zatím děje na české filologii na Vratislavské univerzitě? Češi už tam neučí, s výjimkou docenta Libora Martinka, který dojíždí každý druhý týden z Opavy a „na svých zádech nese“ nejen odbornou garanci pro obor bohemistika na Slezské univerzitě v Opavě, ale i pro obor bohemistika na Vratislavské univerzitě. Většinou ve Wrocławi není přítomen, nezúčastňuje se organizačního života školy a není dostupný pro kolegy a studenty. Na univerzitě zkrátka není nikdo, koho by se šlo odborně zeptat, je-li konkrétní věta spisovná. Jazyk učí Polka, která absolvovala kurz češtiny pro cizince u docentky Rusínové v Brně. Kromě jednoho či dvou doktorů jazykovědců, kteří gramatiku učí dobře (studenti mi o tom psali) a doktorky (literární vědkyně), která myslí a koná odpovědně, tam učí například děkanova neteř, které věda „nedovoluje“, aby zkoušela z české skladby, a tak zkouší z polské, což vím od studentů. Není tedy divu, že “bohemistický vědecký kongres“, který se konal ve Vratislavi před dvěma roky, řídili bohemisté z Varšavy a Krakova. Nebyl to totiž „kongres polské bohemistiky,“jak bylo napsáno na pozvánkách, ale kongres “varšavsko-krakovské“ bohemistiky. Vratislav se nedovedla odborně prosadit. Vratislavští rusisté tomu ochotně pomohli, aby si ve své vilce zachovali vybojovanou vedoucí pozici.

(autorka článku, prof. Dr. Zofia Tarajło-Lipowska, je polská bohemistka)