Z výše uvedené věty ovšem bohužel nevyplývá automatická dobrá znalost spisovné češtiny a seriózní překladatelská aktivita. Není sice možné obecně tvrdit, že pro Poláka, a častěji pro Polku, je studium bohemistiky nejlacinějším způsobem, jak získat odborný stupeň magistra, ale v mnoha případech tomu tak bohužel je. Poláci rádi jezdí do zahraničí za studiem i za prací, je to pociťováno jako životní šance.

Co neodhalí antiplagiátový systém

Možnost výjezdu je snadná, většina studentů bohemistiky přijíždí do Česka v rámci programu Erasmus a zůstanou tam jeden až dva roky, které se jím počítají do období studia. Z tohoto důvodu je Poláků mezi filologickými stipendisty v Česku také nejvíce. Často si najdou prozatímní práci, někteří pracují v Česku i dále, v mnoha případech zůstavají natrvalo. Na pracovišti si vezmou jenom dovolenou, aby doma obhájili magisterskou práci. Z bohemistického hlediska je to přínosné, protože se musejí naučit pořádně češtinu, což jim jejich alma mater nenabízí. Co je v případě delšího pobytu v Česku špatně, je snadnost plagiátování české magisterské práce o české literatuře, čemuž se studentka nebo student se slabší morální páteří neubrání. Antiplagiátový systém to neodhalí, protože jde o překlad celé práce nebo jejich obšírných částí do polštiny. Kompilaci do toho nepočítám, protože ta vyžaduje jakýsi tvůrčí vztah studenta ke svému textu, ale z formálního hlediska by také měla být stíhaná. České magisterské práce jsou občas „přínosné” i pro bohemisty, kteří dosáhli vyšších vědeckých stupňů, o čemž svědčí například vynikající, ale neotištěná práce, kterou kdysi vedli docenti Jan Pilař a Otakar Bartoš. Ta posloužila jako základ habilitační knihy, která vyšla v polštině v Ostravě (podrobnosti lze najít zde) Nechci tvrdit, že motivací pro studium češtiny v Polsku je vždycky kalkulace, jelikož v mnoha případech jde o autentický zájem o český jazyk a zvláště o literaturu. Ta je totiž v Polsku módní a poměrně hojně čtená. I v takovémto případě musí však studentka nebo student myslet na příští zaměstnání a případně vzít v úvahu „metodu” popsanou výše, nebo jí zamítnout, což, se doufám, často stává.

Vratislav, Breslau, Wrocław: tři názvy pro jedno město

Studium českého jazyka a české filologie, respektive slavistika s českou specializací, má v Polsku jak na varšavské, tak i na krakovské univerzitě v různých organizačně formách dávnou tradici. Po druhé světové válce se však Polsko jako stát posunulo západním směrem, a tak se do role velkých a důležitých polských měst vrátila velkoměsta jako jsou Wrocław (česky Vratislav), Poznaň a Štětín (polsky Szczecin), z nichž zvláště Vratislav jako hlavní město Dolního Slezska, historicky velmi těsně spojeného s dějinami Českého království a místopisně mu nejbližšího, by měla důvod, aby zdejší univerzita toto studium zahrnula do svého vědeckého obzoru.

Ve Vratislavi jistá tradice nechybí. Ve čtyřicátých letech 19. století vedl na německé univerzitě ve Vratislavi (tehdy Breslau) seminář slovanských jazyků a literatur František Ladislav Čelakovský. Po něm se angažovali další vědci, mj. Poláci Wojciech Cybulski a Władysław Nehring. Studenstský kroužek se slavistickým zaměřením (zučastnili se ho však jenom Poláci) vedl tady profesor Jan Evangelista Purkyně. Ve Vratislavi zůstaly i knihy ze sbírky, kterou započal právě Čelakovský a která se v poválečných podmínkách částečně ocitla u rusistů, respektive částečně u polonistů. Na polské vratislavské univerzitě patřily (a patří) ústavy, které se zabývaly oběma zmiňovanými jazyky, k Filologické fakultě. Oba tehdy sídlily v budově bývalého kláštera na náměstí biskupa Nankiera č. 15 v centru města. Bývalá vedoucí rusistické knihovny mně vyprávěla, že v roce 1970 obdržela příkaz, aby všechny knihy, které se týkaly bohemistiky, byly odevzdány nově zřízené univerzitě v Katowicích, protože „ve Vratislavi nikdy žádná bohemistika nebude.“ Studium bohemistiky a slovacistiky bylo skutečně zavedeno v Katowicích.