To, co se ale nyní stalo a stále ještě děje na pražské radnici, je v podstatě kanibalismus vylepšený trhoveckým pokřikováním, ze kterého by měl posluchač vyrozumět, že si začal ten druhý a rozkopl mi bábovičku.

Skutečným neštěstím tohohle kupletu je, že bábovičku představuje hlavní město, a jeho pomyslné rozkopnutí ovlivňuje životy půl druhého milionu lidí. Bylo by velice ubohé a hloupé projevovat teď škodolibost nad tím, co se stalo. Mám spíš strach, protože situace vážná je, a obávám se, že nemá dobré řešení.

Dlouho jsem říkal, že politika současného vedení radnice je - mírně řečeno - politikou Potěmkinovou. Za nepřetržité proklamace toho, jak zuřivě bojuje nová rada s korupcí a vyčerpaně napravuje zločiny dob minulých, se překvapivě dlouho dařilo schovávat fakt, že ti, kdo stojí v čele Prahy, nic neumí, řízení města nerozumí a jediným cílem, který mají, není blaho Pražanů, ale udržet se na místech co nejdéle. Protože to, co má možnost veřejnost sledovat je důkazem místo slibů. Ukřivděnost na straně jedné, hrané odhodlání na straně druhé. Obviňování se z toho, kdo je neschopnější, kdo víc lže, neplní rukou dané dohody, kdo nepracuje, kdo víc stojí o primátorský řetěz či atraktivní rezorty, to vše odhaluje fakt, který je jasný už dávno - že na radnici se poslední téměř tři roky nedělá politika, ale politikaření. Nedělá se práce, ale podtrhy. Vím, v jakém stavu jsem hlavní město předával, a nebudu zastírat, že mi velmi vadilo poslouchat lži o tom, že bylo všechno špatně a spanilá jízda nově příchozích zdědila jen Augiášův chlív.