Není to jenom nostalgie, je to tak trochu obřad spojený se vzpomínkou a zamyšlením nad tím, co bylo, ale také nad tím, co se z toho postupem času vyklubalo. Srovnám-li účast a zájem veřejnosti o tuto vzpomínku, musím říci, že během těch 22 let nebyla intenzita stejná. Dalo by se říci, že v letech většího blahobytu a spokojenosti byl zájem menší, naopak v letech politické nespokojenosti zájem vzrůstá. Jako bychom se utíkali k tomu symbolu svobody v těžkých časech s nadějí na hledání řešení a vraceli ke kořenům přeměny naší společnosti.

Píši tyto řádky v předvečer onoho památného dne, nevím kolik lidí se zastaví na Národní třídě, kolik lidí přijde vyjádřit nespokojenost na Václavské náměstí a jiná ohlášená místa, jedno je však jisté. Naštvanost je velká, zklamání se mísí s apatií, do toho všeho vstupují noví političtí spasitelé, kteří slibují nápravu věcí veřejných, hledají se rychlá a jednoduchá řešení, objevují se nacionalistické myšlenky a především, a to je dobře, probouzí se nová generace, která sice neprožila totalitní dobu, ale je dostatečně vzdělána a díky dostatku informací a kontaktů z mezinárodního dění i poučena, aby přinášela nové myšlenky a představy o společenském uspořádání v naší zemi.