Chaloupka (VV): Jak snadné je někoho zdiskreditovat. Jsem nevinný

Vážená paní předsedkyně, vážené kolegyně, vážení kolegové,

budete za malou chvíli hlasovat o mém vydání policii, která sněmovnu požádala o vydání k trestnímu stíhání. Pokusím se vás v pár minutách seznámit s příběhem, který policie vyšetřovala celých dvanáct měsíců a který, bez ohledu na výsledek vašeho hlasování, na vždy poznamenal můj život a život mé rodiny.

Před tím, než Vám však představím svou téměř dvouletou anabázi a prožitou zkušenost, chtěl bych zmínit jen malou osobní poznámku k celé záležitosti. Asi nikdo z nás si nepřeje být účastníkem střetu s pomluvou, účelovou manipulací a snahy o diskreditaci, která může člověku doslova zničit život. Jsem si jist, že mi dáte za pravdu, že je to nepěkná představa. Bohužel musím konstatovat, že podobný zážitek potkal mne a do mé pracovní blízkosti se vloudil jedinec, který byl od počátku rozhodnut zachovat si svou pracovní pozici, své zázemí a to doslova, za každou cenu. Musím říci, že je pro mě den ode dne děsivější, jak snadné je někoho zdiskreditovat.

Policie mne chce obvinit ze spáchání trestného činu. Neměl jsem možnost nahlédnout do vyšetřovacího spisu, nevím tedy, z čeho policie vychází a podle čeho dospěla k takovému závěru. Nevím tedy, proti čemu bojuji, ale mohu se hájit pouze pravdou a mně známými fakty. S těmi bych vás nyní rád ve stručnosti seznámil.

Ing. Vařejku jsem poznal v roce 2010 před volbami do obecních zastupitelstev, kdy začal docházet do klubu Věcí veřejných v Hodoníně. Působil jako mladý, vzdělaný a nadějný člověk, jeho členství v našem klubu jsem uvítal, a protože jsem v té době neměl asistenta, uzavřel jsem s ním po určité době i smlouvu na výkon této pozice. Možná již tehdy mě mělo varovat jeho prohlášení, že strana Věci veřejné ho začala zajímat až po jejím úspěchu v parlamentních volbách.

Při sestavování kandidátky se Ing. Vařejka dostal na její 4. místo. Já jsem se, coby původní lídr kandidátky, přesunul z jejího čela na místo šesté, čili v podstatě nevolitelné. Abychom, jako klub, zvýšili povědomí o našich kandidátech, kteří byli v politice novými, neznámými lidmi, rozhodli jsme se uspořádat kampaň na propagaci jednotlivých tváří na čele kandidátky, a to nad rámec původně zamýšlené předvolební kampaně. Za hodonínské Věci veřejné jsme požádali centrálu strany o příspěvek na předvolební kampaň ve výši zhruba 150 tisíc korun. Centrála nám, po postupném snižování přislíbené částky, poskytla pouze 30 tisíc korun, a to formou proplacení malé části nákladů, spojených s tiskem propagačních volebních materiálů.

Zbylou část kampaně bylo třeba dofinancovat z vlastních finančních prostředků. S dalším kandidátem, panem Motičákem, jsme se dohodli, že veškeré tiskové práce nad hodnotu zmíněných 30 tisíc od centrály, materiál a práce s nimi spojené, si zajistíme na vlastní náklady. Po dohodě s Ing. Vařejkou jsem uhradil, kromě své vlastní kampaně, i jeho kampaň s tím, že on sice žádnou hotovost momentálně nemá, ale že mi náklady ve výši přibližně 60 tisíc korun uhradí nejpozději do konce roku a to ve třech měsíčních splátkách. Tento fakt ostatně potvrzují i nahrávky z dílny pana Vařejky, poskytnuté policii, a to i přesto, že odevzdané nahrávky nebyly úplné, jak uvedl sám pan Vařejka.

Protože jsem kampaň hradil bez vědomí své manželky z našeho rodinného rozpočtu, převod na soukromý účet by mi přivodil nutné zdlouhavé vysvětlování. Dohodli jsme se tedy s panem Vařejkou na splátkách v hotovosti. Tím jsem považoval celou věc za vyřešenou.

Pan Vařejka mi předal podle dohody dvě splátky v hotovosti, 17 tisíc a 20 tisíc, celkem tedy 37 tisíc korun, a to v měsících říjnu a listopadu 2010.

Po asi dvouměsíční spolupráci s panem Vařejkou, v listopadu 2010, kdy jsem poznal, že pan Vařejka není tím, za co jsem ho pokládal a jak se s oblibou prezentoval, tedy není schopen profesionálně vykonávat funkci asistenta (odmítal mi brát telefony o víkendu, zpochybňoval má rozhodnutí, nedokázal zajistit zařízení regionální poslanecké kanceláře, navazoval kontakty s radními a různými organizacemi mým jménem, aniž bych o tom věděl a podobně), jsem se s ním pokusil dohodnout na ukončení spolupráce s tím, že potřebuji zkušenějšího asistenta v Praze, ale on zůstane mým asistentem v Hodoníně, za což mu budu platit ze svých peněz. V ten moment se z pana Vařejky stal úplně jiný člověk a začal mi vyhrožovat stížnostmi u předsedy strany, předsedkyně Sněmovny a dalších funkcionářů s odůvodněním, že on přece má právo být asistentem poslance a já mu toto jeho právo nesmím upírat. S tím jsme se rozešli a já jsem od té doby s panem Vařejkou nemluvil, ani jsem od něj nedostal zbývající dlužnou částku.

V lednu 2011 pan Vařejka napsal stížnost postupně Kristýně Kočí, tehdejší předsedkyni poslaneckého klubu, předsedovi strany Radku Johnovi, Karolíně Peake, Lence Andrýsové, a v neposlední řadě tehdejšímu ministru dopravy Vítu Bártovi, kterému navíc nabídnul spolupráci s tím, že – doslova cituji: „ Spolu dosáhneme mnohem více!“. Na základě těchto stížností byl pan Vařejka pozván na zasedání rady VV, kde ale neprokázal oprávněnost svých stížností a obvinění.

Za další čtyři měsíce, v dubnu 2011, na mne pan Vařejka podal trestní oznámení na Policii ČR za zneužití pravomoci veřejného činitele s tím, že jsem ho nutil, aby mi dával peníze. Do médií se pan Vařejka vyjadřoval s různými, navzájem si odporujícími, variantami. Nejabsurdnější z nich bylo tvrzení, že mi peníze dával dobrovolně, na dobročinné účely. Podotýkám, že o tomto nikdy nepadlo ani slovo, pan Vařejka mi měl podle domluvy vracet peníze, které jsem zaplatil za jeho osobní propagaci. Nic víc.

Při podání vysvětlení na oddělení policie v Brně, na které jsem byl pozván jako poslední ze zúčastněných, jsem se vyšetřujícího policisty zeptal na jeho názor. Řekl mi: Nic tam nevidím, asi to zavřu a odložím. Protože jsem neobdržel žádné vyrozumění, zavolal jsem po několika měsících na policii, abych se zeptal, v jaké fázi případ je. Zmíněný policista mi řekl, že bude vyslýchat všechny znovu, a tak jsem se opět setkali na policii v Hodoníně. Tam mi na můj dotaz o pokračování vyšetřování řekl: „Kdybyste byl běžný občan, už by to bylo odložené. Ale jste veřejná osoba, tak se to musí prošetřit znovu.“ To bylo někdy v druhé polovině roku 2011.

V dubnu 2012, tedy 12 měsíců po podání trestního oznámení panem Vařejkou, policie požádala sněmovnu o mé vydání. Po dvanácti měsících, dámy a pánové. O dvanáct měsíců později, s jinou klasifikací provinění, kdy mne obvinila z trestného činu přebírání úplatku, tedy z jiného činu, než ze kterého mne obvinil pan Vařejka.

Nakonec se Vás, dámy a pánové, ptám – k čemu má sloužit imunita? Jistě ne proto, aby poslanec mohl řídit pod vlivem alkoholu, krást či podvádět. Domnívám se, že je to především k ochraně v ten moment, kdy není jasné, zda zákonodárce vůbec něco spáchal a vzniká zde tedy podezření, že by se mu nedostalo spravedlivého a objektivního soudu jako běžnému občanovi. Ze všech zde zmíněných faktů se mohu vážně domnívat, že bych nebyl objektivně souzen. V tomto ohledu se odvolávám na podstatu imunity, která zde před více než stoletím vznikla jako garance zajištění nezávislosti v rozhodování a práci zákonodárce. A mám důvodné podezření, že právě toto někomu na poslanci Chaloupkovi vadí.

Prohlašuji, že jsem nevinen, a žádám vás, abyste se pokusili představit si, jak byste se cítili vy sami, pokud byste čelili stejné snaze od někoho jiného, cíleně Vás zneužít a pošpinit.

Prosím, zvažujte všechny argumenty, odmyslete velkou politiku a nahlédněte na celou situaci jako nezaujatý člověk. Žádám vás s veškerou vážností, abyste hlasovali PROTI mému vydání.