Na straně druhé je mnoho podivného v celém financování naší dopravy. Jezdíme po dálnicích, které jsou díky naddimenzovaným tunelům a zbytečným nadjezdům jedny z nejdražších od Pamíru až po Andy. Roztomilí manažeři státních drah mají platy, že by jim mohl závidět leckterý ministr a způsoby, jakými jsou přidělovány veřejné zakázky, vzbuzují přinejmenším pochyby. Když k tomu připočteme neschopnost úředníků ministerstva čerpat neopakovatelné evropské dotace, je v celku zřejmé, že k dobrému hospodáři má ministerstvo dopravy hodně daleko.

Před ministrem dopravy stojí dnes nelehký úkol. Chtěl navíc 11 miliard a dostal 4. Právě proto by měl, i s tímto nedostatečným navýšením peněz, nakládat velmi obezřetně. Měl by se zasadit o vyčerpání evropských dotací. Měl by racionalizovat celou strukturu resortu. Měl by se oprostit od dosazování spřátelených lidí na lukrativní posty. Měl by celý úřad zřetelně odpolitizovat a vést diskusi o prioritách s odbornou, ale i laickou veřejností. Pavel Dobeš je v čele úřadu jen velmi krátce a bylo by velmi laciné ho v tuto chvíli kritizovat, protože není zcela zřejmé, jakým směrem se vydá. Pravdou však je, že personální kroky, které již stačil učinit, vzbuzují obavy a rozpaky.