Dosavadní uspořádání naší společnosti vychází z předpokladu, že každý normální člověk během svého života prochází v době dětství a dospívání obdobím závislosti, později přebírá odpovědnost za sebe i za ostatní, kteří to potřebují,  a na sklonku svého života se opět stává závislým na pomoci svého okolí. Všichni v průběhu svého života něco dostáváme a také dáváme. Snahou každého slušného člověka je, aby v konečném účtu jeho života bylo započteno na straně „dal“ alespoň tolik, jako na straně „dostal“.  Na tomto principu odjakživa existovala všechna lidská společenství a naše evropská civilizace tuto vzájemnost a soudržnost dokázala rozšířit z rámce rodiny či kmene na celý stát.

Jako červená nit se všemi reformními opatřeními od důchodů přes sociální péči, školství, rodinnou politiku až po zdravotnictví nese jasný záměr. Aby každý žil na svůj vlastní účet. Na důchod si našetřete a povinně to svěřte soukromým fondům, na vzdělání si půjčte a pak to splácejte bankám, a ve zdravotnictví se vám budou věnovat podle toho, kolik si připlatíte. Starejte se jen sami o sebe, od nikoho nic nečekejte a nikomu nic nedávejte. Protože ani vám také nikdo nic nedaruje. Je to programová devastace lidského společenství. Rozbíjení základních projevů lidství, kterými jsou solidarita a sounáležitost, vedlo vždy k napětí ve společnosti a sociálním otřesům.

Sílu každé společnosti, její rozvoj, bohatství a úspěch přináší právě její vnitřní soudržnost. Vše nasvědčuje tomu, že naši reformátoři se rozhodli tuto soudržnost zahubit.