Tu fotku z 23. prosince 1989 u nás zná asi každý: ministři zahraničí ČSSR a SRN Jiří Dienstbier a Hans-Dietrich Genscher symbolicky přestřihují hraniční dráty u Rozvadova. Železná opona padla, Československo se vydalo na cestu obnovy demokratického zřízení a uvolnil se prostor pro prohloubení evropské integrace.

Vzpomněl jsem si na to i nedávno, když jsem počátkem prosince, v předvečer Mezinárodního dne lidských práv, zavítal do Berlína, abych se sešel s německými sociálnědemokratickými partnery, předsedou SPD Sigmarem Gabrielem a Frankem-Walterem Steinmeierem, předsedou frakce této strany ve Spolkovém sněmu.

Pouze schůzce s tátovým přítelem panem Genscherem zabránilo počasí a omezení letového provozu. Za naší západní hranicí jsem si znovu uvědomil, jak velkou odpovědnost nesou čeští i němečtí politici nejen za vzájemné vztahy obou zemí, ale i za uspořádání evropských poměrů.

Za prvé je nezbytné zajistit, aby se standard politických a sociálních práv obyvatel starého kontinentu nesnižoval, ale zvyšoval. Václav Klaus kdysi ve Financial Times psal o suspendování standardů v oblasti zdravotnictví, sociální péče a životního prostředí. V tom s ním zásadně nesouhlasím. Když můj otec s kolegou Genscherem pár dnů po výročí Všeobecné deklarace lidských práv stříhali ony dráty, mysleli na posilování občanského rozměru evropské společnosti. Cílem naší sametové revoluce i sjednocení Německa sotva bylo snižování životní úrovně obyčejných lidí. Naopak. Proto má smysl v národním i evropském rámci usilovat o rovnost lidí před zákonem i o maximální dostupnost veřejných služeb v rámci moderního sociálního státu.