Dolejš (KSČM): Alibismus ve věci fiskálního paktu

11.02.2012 12:40

Ve sněmovně proběhla diskuse nad informací premiera Petra Nečase z jednání Evropské rady dne 30. ledna 2012.

Dolejš (KSČM): Alibismus ve věci fiskálního paktu
Foto: Hans Štembera
Popisek: Jiří Dolejš
reklama

Po dvou desítkách let existence EU a osmi letech členství ČR v tomto uskupení vládne u nás v evropských diskusích alibismus a ideologická klišé. Jako bychom neuměli najít shodu nad tím, jaké jsou věcné parametry českého národního zájmu v společné Evropě. Jako kdyby u nás tuto debatu určovali bud hujeři a nebo hauři. Evropští hujeři zachraňují prestiž a sounáležitost s Evropou pod heslem „Kdo nejde s námi jde proti nám“ a straší naší izolací, Národovečtí hauři mávají suverenitou, s varováním před eurokraty „Uchvátí-li tě, zahyneš“ a straší rozpočtovým imperialismem.

Problém ale není v tom, zda návrh fiskálního paktu je hrozbou, ale zda jde o dostatečnou odpověď na evropskou krizi (zda přinese stabilitu a rozvoj, konvergenci členů). Asie dnes prognózuje 7% růstu HDP, USA se zlepšilo na 3% HDP, jen eurozóna míří někam k záporné nule. Tedy žádné růžové zítřky.

Proč je dnes EU v tak špatné kondici ? Podle mne je velký handicap EU v krizi že není schopná větší makroekonomické kontroly evropského hospodářského prostoru. A k tomu platí ještě dovětek, že má nefunkční Pakt stability přijatý už roce 1997. Od podzimu 2008 proběhlo na 16 summitů a projednány byl tři nové pakty konkurenceschopnosti, euro plus a nyní přichází fiskální.pakt. Naději na zlepšení ale nemáme.

Pan premiér stál z těchto všech důvodů na Evropské radě s prázdnýma rukama. Kdokoliv by tam za této situace jel by působil zmateně jak včela v zimě. Nemá smysl ho označovat ani za hrdinu ani za zrádce. A tento problém se do počátku března určitě nevyřeší.

Jaké mohou vzniknout z českého postoje škody ? Nehrozí prodlení z nepřijetí paktu - stačí ratifikace v evropské zóně, navíc je tu rezerva dalších 8 členských zemí EU které se dobrovolně rozhodli připojit. Ani ČR v nejbližších měsících o žádné benefity z přistoupení k paktu nepřijde. Větší škoda na prestiži ČR vzniká tím, že nevíme co chceme a lavírujeme s měkkým ne než tím že jsme neřekli jasné a nepodložené ano. Otázkou je jak využít čas takto získaný. Špatné by bylo, kdyby šlo jen o to, že by byl podpis na smlouvě zobchodován za to, že Brusel uvolní zablokované evropské zdroje pro ČR.

Je zřejmé, že až nastane ten čas, kdy bude ČR chtít přistoupit k eur, tak již za nových a tvrdších podmínek (přitom nemusí jít o úpravu poslední) Pokud se tato smlouva interpretuje jako průlom ve vývoji unie, tak by mělo být připomenuto, že podstatné z jejího obsahu již bylo schváleno Evropskou komisí ve formě sekundárního evropského práva (tzv. six pack measures zahrnuje 5 evropských nařízení a 1 evropskou směrnice), u které vzniká povinnost implementace do dvou let.

V diskusi padl pojem fiskální federace – u nás je asi lepší tímto slovem šetřit i když já osobně z něj nemám strach. Koneckonců nejen USA, ale i Kanada, Brazílie a spousta dalších celků funguje na federálním principu. Federalizace nutně nemusí být byrokratická a nedemokratická. Ale cápu že se tu spouštějí při slovu federace podmíněné reflexy a tak se raději nebavme o federální perspektivě, ale o tom, jak zajisti reálné fungování EU jako unie hospodářské.

Jestli zalovíme v paměti, tak vznik hospodářské unie vyplývá již ze smlouvy o Evropském společenství. Měl probíhat ve třech etapách – do roku 1993 (vznik EU), do roku 1999 (vznik eurozony) a nyní. Snad se nebojíme toho, co jsme již odsouhlasili na samém počátku naší přípravy na členství v EU. Možná nemají mnozí jasno co to hospodářská unie je, co jí definuje. Není to společná hospodářská politika, ke které máme daleko. Nyní jde o lepší koordinaci národních hospodářských politik. Nový prostor pro významný ex ante konzultační tlak Bruselu dává i program partnerství v oblasti hospodářských reforem (viz článek 5 paktu), tady ale nejde o vpád do suverenity.

V chápání významu hospodářské unie si nerozumíme často v tom základním. Jedna skupina horuje pro couvnutí od hospodářské unie k neregulované unii liberálního byznysu (něco jako EFTA)

Druhá skupina ne příliš ekonomicky racionálně předřazuje unii sociálních transferů před stabilní hospodářskou unií, aniž by domýšlela že bez fungující ekonomiky EU může jen těžko sociální transfery kvalitně saturovat.

Fiskální pakt, který je před námi, je zásadě o dluhové brzdě, která doplňuje historický Pakt stability. Nejde o fiskální unií (struktura daní ani výdajů není vynucována) a cíl finanční konsolidace není automaticky restrikcí (zákaz keynesiánské podpory tady neexistuje). Snaží se definovat určité racionální makroekonomické mantinely A právě tako otázka příliš dosud diskutována nebyla.

K dosavadním maastrichtským kriteriím (3% podíl rozpočtového deficitu a 60% podíl veřejného dluhu na HDP) se připojuje závazně kriterium strukturálního schodku (viz čl. 3 paktu). Toto kriterium zohledňuje možné výkyvy ekonomiky v jednotlivých zemích a v odlišných fázích hospodářského cyklu. A je tu otázka, zda nastavení tohoto parametru, tedy mez 0,5 % nominálního HDP v tržních cenách, není příliš úzký koridor pro potřebou pružnost paktu. Tento parametr může být také různě chápán a účelově využíván - např. k účelovému míchání hospodářského cyklu a strukturálních reforem

Co kritizuji na návrhu fiskálního paktu je, že se snaží skákat po jedné noze. Stále nám v EU chybí něco, co by se dalo nazvat Paktem růstu. A taková hospodářská politika je logicky jednostranná. Je alibismus mluvit te´d o tm co možná někdy doplníme, to už mělo být dávno naformulováno. Je třeba si ujasnit, jaké možnosti fiskální expanze EU má, při pohledu do USA vidíme, že zdaleka nejdou tak restriktivní cestou a jejich ekonomická situace je dnes lepší než EU.

Fiskální uvolnění by nemělo být prioritně směřované do spotřeby, ale do podpory návratných investic s patřičným multiplikačním účinkem. V měnové oblasti jde o možnost neinflační emise eur (eurobondů) na veřejné projekty popř. o kurs eura k USD. Součástí prorůstové politiky by zároveň mělo být, že nechceme lákat investory na daňový a mzdový dumping. Do pravidel makroekonomického ovlivňování bychom rozhodně měli tuto druhou nohu doplnit.

Po prosincovém summitu jsou také posilovány tzv. stabilizační nástroje (EFSF, jeho nahrazení ESM a zapůjčení zdrojů pro MMF). Tady je rozhodující zda tento polštář, neposlouží jen jako jakýsi air bag pro finanční sektor. Zda je skutečně tím záchranným kruhem, který EU umožní přežití a nebo zda jsou oprávněné obavy, že tyto peníze EU nepomohou, ale protečou. do chřtánu „banksterů“. Velké finanční domy by se měly více zapojit do stabilizace a oživení rozvoje Evropy. Je třeba se proto více věnovat takovým věcem, jako je výmaz dluhů ze stran soukromých bank, či zavedení bankovní daně.

Pokud nebude česká pozice v těchto otázkách aktivnější, nelze se divit že na eurobarometru důvěra českých občanů v EU klesá. Evropskou integraci potřebujeme, ale zásadně jinou než jak probíhala doposud.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Jiří Dolejš - profil
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Primátor Čeřovský: Jablonecko má nového dodavatele dopravních služeb

6:34 Primátor Čeřovský: Jablonecko má nového dodavatele dopravních služeb

Jablonečtí radní na mimořádném zasedání schválili společnost ABOUT ME, s.r.o., jako nového dodavatel…