Z toho důvodu, i když se zbrzdí deficity, dluhy dále rostou (úrokové náklady veřejného dluhu totiž rostou rychleji než HDP). Na rozdíl od zbytku světa dnes eurozóna míří k záporné nule a obchodními kanály to dopadá  na celou EU, tedy i na ČR. I když od krizového podzimu 2008 proběhlo v EU na 16 summitů, odpověď, kterou EU nabízí, je stále předmětem intenzivních sporů.

Problémy se prohlubovaly, protože odpor vůči rostoucím deficitům narážel na pasivitu suverénních národních reprezentací, ale i proto, že v eurozóně náraz krize nelze tlumit tradičním znehodnocením měny. Peníze uvolňované z Fondu evropské finanční stability, popř. z pomoci MMF (k  pomoci se rozhodli připojit i Rusko a Čína) získávaly čas, ale je zřejmé, že pokud jen protečou k věřitelům a nezvýší se brzy výkon ekonomiky, tak nepomohou.

Handicapem EU v této krizi je, že:není schopná větší makroekonomické kontroly evropského hospodářského prostorum. Bez ní není eurozóna tzv. optimální měnovou oblastí a dochází zde k různým divergencím místo konvergence. Pakt stability přijatý už roce 1997 je prakticky nefunkční a  EU viditelně chybí společná politika růstu. Tato situace vyvolává protichůdné reakce. Jedni jsou pro couvnutí od hospodářské unie k neregulované unii liberálního byznysu (něco jako EFTA). Druzí před hospodářskou unii předřazují  unii sociálních transferů, aniž by domýšleli, že bez podpory silné ekonomiky EU půjde jen těžko sociální transfery kvalitně uspokojit.

Za této situace přišla EU na summitu v prosinci 2011 s návrhem tzv. fiskálního paktu. Jde o vzájemnou mezinárodní smlouvu, nikoliv o změnu unijního smluvního základu. Nejde v ní ani o fiskální federaci, struktura daní ani výdajů není v EU vynucována, ale jde o posílenou koordinaci při vymáhání dluhové brzdy (limitů zadlužování). Počátkem března 2012 ji má podepsat 25 z 27 členských zemí (zatím kromě ČR a Velké Britanie).