Za to, že z něj čiší náznaky toho, jak to skutečně bylo, vděčíme neznámým švýcarským policajtům. My jsme v tom příběhu nikdy moc nerozpletli. Nerozpletli jsme nic ani v desítkách či stovkách podobných případů.

Už nástup do privatizace znamenal, že podnik se vymkl přísné kontrole ze strany resortních ministerstev. Orgány vzniklých akciových společností vykonávaly prakticky jen formální úkony. Mělo se za to, že řízení podniků je zbytečné. Konec plánování! Spásou měla být jen a jen privatizace. Patnáct stovek podniků spravovalo na FNM osm úředníků. Tím jsme ušetřili pár desítek milionů a ztratili stovky miliard. Manažeři tak dostali dva až tři roky absolutní svobody. To většinou pokračovalo ještě několik let po kupónové privatizaci, neboť vlastnictví bylo rozdrobeno.

Někteří manažeři spravovali své podniky řádně. Pokud neumřeli, žijí dodnes v chudobě a zapomenutí. Druzí je bezostyšně tunelovali. Pochopili, že není úředník, který by zlodějnu zpozoroval. Není policajt, který by ji vyšetřil. Není státní zástupce, který by ji zažaloval. Není soudce, který by to odsoudil. A dlouho nebyl ani zákon, který by takovou zlodějnu postihoval. Bylo zato hodně lidí, kteří v novinách zlodějnu dokolečka chválili, protože svobodou rozuměli zejména svobodu si nakrást.

Pro Mosteckou uhelnou byl zvolen privatizační model převodu do formy akciové společnosti. Část akcií byla určena pro kupónovou privatizaci, část se převedla na účet obcí a zbytek zůstal Fondu národního majetku. Byla to minorita 46 %, která zpočátku postačovala k ovládání společnosti, protože vlastnictví bylo rozptýleno a byl zde předpoklad spolupráce s obcemi.

Obce byly představovány jako dlouhodobý vlastník, který se bude o doly za svými humny důsledně starat. Nestaraly se. Prodaly ty akcie jen zacinkaly peníze. Říkalo se, že zlaťáky cinkaly hlavně v kapsách radních. Ale byla to určitě pomluva, protože nikdo nikomu nic takového nedokázal. Tou dobou bylo pomluv hodně.