Je to přiměřená pozornost, neboť čtyřicet čtyři let od této události přece jen již trochu vzdáleno a význam okupace byl již přebit dalšími neméně významnými událostmi, byť z důsledků okupace vycházejícími.
Je nasnadě, že tak jak léta plynou, milosrdný čas pohřbívá pod sedimenty vzpomínek další a další události, aby tyto vyšuměly z paměti přímých účastníků a aby se tak staly neživou součástí historie. Z té si budeme pamatovat, že události srpna byly pokusem – a dlužno dodat, že na dvacet let úspěšným – zastavit dějiny tak, aby se sovětský satelit, kterým Československo bylo, „přirozenou“ cestou neosamostatnil . Z tohoto pohledu byla brežněvovská doktrína o omezené suverenitě logickou součástí geostrategického plánu na získávání a udržování panství nad světem. A také, nutnou podmínkou přežití zejména Sovětského svazu. Brežněv si dobře uvědomoval – na rozdíl od čs. komunistů, kteří idealisticky snili o zavádění socialismu s lidskou tváří – cynický rozměr komunistické moci, kterým bylo a je násilí, lhostejno zda vnější, nebo vnitřní: tato sine qua non, bez které není možno uvažovat o přežití diktatury.
Události srpna 1968 nebyly osamocenou událostí tohoto typu. První stát střední Evropy, který se vymanil, respektive nespadl do plné sféry sovětského vlivu, byla Jugoslávie. Jugoslávský předák pozdější prezident SFRJ Jozip Broz Tito, který vyhnal německé okupanty z jugoslávského území v podstatě sám partyzánským způsobem boje a bez přímé sovětské podpory, velmi záhy po konci války zahájil „svou vlastní cestu“, která se navenek ohlásila masivním stalinistickým mediálním útokem proti „Titovu režimu“. Leč přímému nasazení tanků se Sovětský svaz z důvodů dohod na jaltské a postupimské dohody neodhodlal; politická připravenost Západu zúčastnit se dalšího globálního konfliktu byla vyprovokována komunistickým převratem v Praze v únoru 1948 a Stalin nebyl v situaci, kdyby si riskl tak masívní zásah do právě sjednané mocenské geopolitické rovnováhy, aniž by za to byl ochoten zaplatit nepředstavitelně vysokou cenu.
Po Stalinově smrti nastoupil miláček davů Nikita Chruščov. Bořiteli kultu Stalinovy osobnosti se bůhví proč nedává za vinu krvavé potlačení maďarské vzpoury v roce 1956, která vyvrcholila popravou Imreho Nagye, maďarského ministerského předsedy. I tento bezprecedentní akt v komunistických zemích, srovnatelný jen s nacistickou popravou bývalého protektorátního předsedy vlády Eliáše, byl reakcí na pokus maďarské společnosti vymanit se z osidel sovětské a potažmo komunistické moci.
Pražského jara roku 1968 naopak využilo Rumunsko, které odmítnutím připojit se k sovětské okupaci signalizovalo svou snahu po autonomním postavení uvnitř socialistického bloku. Rumunský komunistický diktátor ovšem musel za svou autonomii platit tužším represívním režimem a v důsledku silnou autarkií.
Rumunsko tak bylo odkázáno sama na sebe, čímž se zanedlouho ocitlo ve vnitřní hluboké zadluženosti, jejíž důsledkům už místní komunistická moc nedokázala čelit: v zoufalství se proto obracela tu na čínské soudruhy, kteří měli se svými sovětskými kolegy neméně komplikované vztahy, ač by se na proletáře všech zemí slušelo být spíše spojován, než rozdělován – jak se začasté dělo a jak bylo čím dál více realitou, tu na USA, kam se Ceasescu vypravil v roce 1971, aby po překvapeném Nixonovi žádal potravinovou pomoc.
Ani po roce 1968 a srpnových událostech v Praze, nebyly pokusy států socialistického „tábora“ se osamostatnit o vnější i vnitřní komunistické nadvlády, u konce. Naopak, hladem a rozvratem nervozní obyvatelstvo bylo stimulováno odborovým hnutím Solidarita k protikomunistickým stávkám. Události v Polsku vyvrcholily v roce 1981, kdy hospodářský rozvrat, katolická církev a jednotný postoj odborové ústředny Solidarita, způsobily neudržitelnou situaci, na kterou Brežněv hodlal reagovat dle poznané nutnosti – tanky. Na rozdíl od Alexandera Dubčeka však místní straničtí a státní představitelé v čele s generálem Wojciechem Jaruzelskim dobře chápali výzvu doby. Vyhlásili proto vyjímečný stav, rozprášili opozici a snažili se nastolit pořádek. Po určité době však pochopili, že jediná smysluplná cesta je kompromisní chování jak vůči SSSR, tak vůči opozici, kterým si vykupovali relativní klid na udržování mocenského režimu. Cenou za to byla postupná sublimace komunismu, takže Polsko se již v červnu 1989 spolu s Maďarskem staly země, které se začaly zbavovat komunistického systému: uspořádaly první relativně svobodné volby, ze kterých vzešly první nekomunistické vlády, nebo situace v DDR, kdy se Honeckerova vládnutí najednou odmítly účastnit miliony občanů. Tito lidé hlasovali nohama: dobře známé je intermezzo na jejich cestě za svobodou přes západoněmecké velvyslanectví v Praze.
Tyto změny však umožnil přístup Sovětského svazu, jehož vrcholní představitelé po úmrtí posledních gerontů se snažili zkostnatělý komunistický režim u sebe doma nějak reformovat. Čas dal však za pravdu dobovému bonmotu, že jediná možná reforma komunismu je komunismus zrušit.
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tomáš Jubánek
