Vážený pane kardinále, vážení vzácní hosté dnešního slavnostního shromáždění, dámy a pánové,

velmi si vážím Vašeho pozvání zde vystoupit. Říkám to i s vědomím toho, že je mé dnešní vystoupení na této svatováclavské pouti v mé prezidentské funkci posledním.

Pro všechny předchozí projevy zde, ve Staré Boleslavi, mi bylo inspirací, že jde o svátek, který má rozměr nejen církevní, ale i občanský, rozměr nejen historický, ale i současný a význam nejen pro každého jednoho z nás, ale i pro stát jako celek. Tyto polohy od sebe nelze oddělit, pokud chceme porozumět sami sobě, svým kořenům, své současnosti.

Zřejmě největší ohlas mělo mé vystoupení loňské, v němž jsem se zastával obrany „stále rychleji se rozpadajícího hodnotového systému, který ještě donedávna charakterizoval a vlastně i definoval naši civilizaci, náš civilizační okruh, svět, který nazýváme Západem, naši Evropu, ke které patříme a vždy jsme patřili“.

V tom se za uplynulý rok nic podstatného nezměnilo. Stále jsme svědky každodenních útoků „pokrokářů“ všeho druhu na dlouhou dobu utvářené (a osvědčené) společenské hodnoty a ctnosti. Toto tradiční hodnotové schéma se rozkládá. Sílí snahy o úplné odpoutání se od hodnotového řádu, který vytvořil Evropu, jak ji známe dnes a dal lidem žijícím v evropských zemích pevné zakotvení  jejich životů. Evropa se kvůli tomu propadá stále hlouběji do ekonomické, politické a společenské krize způsobené chybným a navíc neskromným a nepokorným sociálně-inženýrským integračním experimentem. Dále zesilují tendence k regulacím a řízení našich životů ve všech možných i nemožných směrech a k oslabování lidské vůle a zodpovědnosti.