V neděli ráno přelétáme z malajsijského státu Sarawak – přes rovník, takže jsme na jižní polokouli – do Indonésie. I zde jsem byl už v roce 1994 jako předseda vlády, tehdy ještě u známého, později násilně svrženého prezidenta Suharta. Vzpomínám si, jakou hrůzu tam tehdy vyvolal můj nápad jít se projít po Jakartě. Bylo mi to umožněno až po několika hodinách – následně jsem pochopil, že se musí počkat, až vyklidí kus města. Procházel jsem se proto prázdnými ulicemi.

U nás málokdo ví, že v Indonésii žije skoro 240 milionů lidí a že je to čtvrtá nejlidnatější země světa. Dlouho patřila pod Nizozemce, teprve na počátku minulého století vznikla první vážná snaha zbavit se koloniální nadvlády. Uskutečnit se to podařilo až po II. světové válce. Tzv. „řízená“ demokracie prezidentů Sukarna a Suharta trvala celé následující půlstoletí a skončila až v roce 1998. Od té doby je Indonésie považována za demokracii, už bez onoho původního adjektiva. Země se stabilizovala, rychle roste, ale její HDP na hlavu je pořád ještě pouze asi na třetinové nebo čtvrtinové úrovni Malajsie. Podle statistik 65% Indonésanů ještě nemá přístup k elektřině.

Letíme do města a provincie Yogyakarta, v jejímž čele jako guvernér stojí sultán Hamengku Buwono X., pokračovatel dynastie, která na tomto území získala moc už v roce 1755. V roce 2005 sultán dokonce navštívil Českou republiku. Do jeho paláce Kraton jsme pozváni na odpolední krátkou návštěvu. Palác sultána je jako z pohádky – sultánova garda se starými zbraněmi, mužský orchestr hrající na různé typy gongů, výstava palácových pokladů (hlavně mečů a dýk, sochy symbolů sultánovy moci – zaujalo mne, že je drak symbolem odpovědnosti.